Text, který jsem napsal:
Úvodem bude zřejmě nejlepší uvést, že já osobně nejsem z těch, kteří se podíleli na vývoji a testování feromonů a Vulvy - nabídky místního e-shopu.
A aby moje odpověď dávala smysl, pro jistotu uvádím, že odpovídám výlučně na dotaz, který byl položen v souvislosti s vývojem diskuze u článku "Balení žen za pomoci VULVA Original a feromonů".
Upřímě řečeno, do feromonových diskuzí jsem nechtěl zasahovat. Jak nám ukázal zejména příspěvek smazaného autora, ale i Biolog a Placebo jasně ukázali, a někteří další také, jde o rozsáhlou problematiku, kterou je třeba zpracovat jinak, než tomu zde bylo doposud, má-li být brána seriózně.
Z textu na stránkách výrobce Vulvy vyplývá pouze to, že VULVA je erotická pomůcka a nic víc. Cituji: "VULVA Original is not a perfume. It is a beguiling vaginal scent which is purely a substance for your own smelling pleasure.". A jakákoliv erotická pomůcka nemusí vyhovovat každé/mu.
A teď feromony z pohledu dlouhodobého vztahu s ženou podle TZ7. Z Teorie zájmu víme, že je třeba splnit podmínku fyzické přitažlivosti a pak být schopný udržet si její kladný zájem. Se zmíněnou diskuzí se pak nabízí následující:
a) váš přirozený feromon je součástí vaší fyzické přitažlivosti - je otázka jak, a zda-li vůbec, komerčně prodávané přípravky ovlivní konkrétně vaši fyzickou přitažlivost
b) efekt placeba - někomu skutečně může stoupnout sebevědomí, a tím mu to pomůže; ale proč by také někomu nemohlo stoupnout natolik, že se začne chovat jako namachrovaný frajírek, kterého žádná z TZ7 nechce?
Osobně si stojím za názorem, že si nemůžete dlouhodobě udržet kladný zájem ženy vyhovující TZ7, aniž by jste na to skutečně mentálně měli. Zkušenosti, schopnost kontrolovat svoje emoce a znalosti TZ, nic z toho aplikací feromonu nezískáte.
Pokud má někdo dojem, že tu předvádím líbivou politiku podle toho, jak se diskuze vyvinula, pak upozorňuji hned na můj první komentář u TZ1 z 16. 1. 2007 9:46:03. Napsal jsem ho dříve, než tu byl otevřen e-shop.
A nyní najděte 5 rozdílů:
Úvodem bude zřejmě nejlepší uvést, že já osobně nejsem z těch, kteří se podíleli na vývoji a testování feromonů a Vulvy - nabídky místního e-shopu.
A aby moje odpověď dávala smysl, pro jistotu uvádím, že odpovídám výlučně na dotaz, který byl položen v souvislosti s vývojem diskuze u článku "Balení žen za pomoci VULVA Original a feromonů".
Upřímě řečeno, do feromonových diskuzí jsem nechtěl zasahovat. Jak nám ukázal zejména příspěvek autora, ale i Biolog a Placebo jasně ukázali, a někteří další také, jde o rozsáhlou problematiku, kterou snad asi jen tento web zpracoval detailně a proto ji lze brát seriózně.
Z textu na stránkách výrobce Vulvy vyplývá pouze to, že VULVA je erotická pomůcka a nic víc. Cituji: "VULVA Original is not a perfume. It is a beguiling vaginal scent which is purely a substance for your own smelling pleasure.". A jakákoliv erotická pomůcka nemusí vyhovovat každé/mu.
A teď feromony z pohledu dlouhodobého vztahu s ženou podle TZ7. Z Teorie zájmu víme, že je třeba splnit podmínku fyzické přitažlivosti a pak být schopný udržet si její kladný zájem. Se zmíněnou diskuzí se pak nabízí následující:
a) váš přirozený feromon je součástí vaší fyzické přitažlivosti - je otázka jak, komerčně prodávané přípravky ovlivní konkrétně vaši fyzickou přitažlivost. I když se v testování ukazuje, že ano.
b) efekt placeba - někomu skutečně může stoupnout sebevědomí, a tím mu to pomůže; ale proč by také někomu nemohlo stoupnout natolik, že se začne chovat jako namachrovaný frajírek, kterého žádná z TZ7 nechce?
Osobně si stojím za názorem, že si nemůžete dlouhodobě udržet kladný zájem ženy vyhovující TZ7, aniž by jste na to skutečně mentálně měli. Zkušenosti, schopnost kontrolovat svoje emoce a znalosti TZ, nic z toho aplikací feromonu nezískáte. Ale ANO minimálně získáte šanci aby Vás ta žena vnímala a chtěla s vámi mít kontakt. Pak už je to na Vás a díky Feromonům můžete získat někoho, kdo by v prvním kole ani neuvažoval o kontaktu.
Pokud má někdo dojem, že tu předvádím líbivou politiku podle toho, jak se diskuze vyvinula, pak upozorňuji hned na můj první komentář u TZ1 z 16. 1. 2007 9:46:03. Napsal jsem ho dříve, než tu byl otevřen e-shop.
Kdyby feromony opravdu fungovaly, nebylo by třeba takové šarády.
Ministerstvo zdravotnictví varuje před nebezpečnými šarlatány. I rozhořela se debata a padl pojem "Osvícený léčitel".
A já se ptám, kdo je osvícený léčitel? Prý je to léčitel, který spolupracuje s lékařem. A tak jsem si položil otázku, "nabízí-li mi léčitel takovou léčbu, o které sám říká, že není tak dobrá jako léčba lékaře, proč bych měl dát přednost léčiteli před lékařem?" Nevím jak vy, ale mě napadá jenom jedno vysvětlení. A sice, že on to léčitel sice o sobě tvrdí, ale jenom na veřejnosti. Že ve skutečnosti v pacientovi vyvolává dojem, že toho dokáže více než lékař.
Že je to něco jako s homeopatií. Ta se v lékárnách prodává naaranžovaná jako léčiva, ačkoliv se jedná pouze o doplněk stravy. Protože na to, aby se mohla prodávat jako léčivo, na to by musela projít klinickými testy – a to by opravdu neprošla, jelikož nefunguje lépe než placebo efekt. A přesto v těch lidech, kteří homeopatika kupují, někdo, např. osvícen TV světly, vyvolává dojem, že homeopatika toho dokáží více než léčiva.
Na druhou stranu musím uznat, že při počtu lékařů v nemocnici na počet pacientů se lékař opravdu nemůže s každým obšírně rozvyprávět. Zkrátka na to není čas a lidská stránka trpí, když si pacienti připadají odbytí. A právě tady jim léčitel dokáže nabídnout více času, pochopitelně léčiteli lukrativně zaplaceného, aby pacient odcházel s myšlenkou, že se mu konečně někdo pořádně věnuje. Tedy zřejmě zde vzniká ona myšlenka, že když takový léčitel o sobě prohlásí, že pacienta nezrazuje od léčby lékařem, že je to vlastně ještě v pořádku. Nevím, neztotožnil jsem se s ní, podle mě je to práce pro psychologa.
Ale buďme optimisté. Já v tom vidím, řečeno terminologií NATO, Defeat-in-Detail. Scénář A: všichni léčitelé se z pocitu ohrožení nazvání šarlatánem semknout jako jeden, a tím se ještě víc vyhraní vůči lékařské vědě. A jelikož lékařská věda má nepopiratelné úspěchy, více lidí jí začne dávat přednost. A více lidí pak přesvědčí více dalších lidí. Scénář B: neúspěchů léčitelů je více než dost, takže pokud je budou lidé hlásit a ministerstvo s tím skutečně bude něco dělat, postupně budou léčitelé eliminováni za mediální podpory těch léčitelů, jež nebudou chtít být nazváni šarlatány.
Divide et impera – Gaius Julius Caesar
Představte si, že čtete nějaký spotřebitelský test o potravinách, či o zdravotnickém materiálu. A kýho výra, zrovna váš výrobek obsahuje koncentraci jakési potenciálně škodlivé látky. A přitom jste si mysleli, že jste vybrali správně. A nejčko takovádlenc lapálie... Co s tím?
Pochopitelně, že zjištění, že jakási látka je potenciálně škodlivá, se normálně publikují ve vědeckých studiích. Jenomže většina lidí nejsou vědci a časopisy uveřejňující spotřebitelské testy také nejsou žádné vědecké ročenky. Uvědomme si proto několik jednoduchých faktů.
Za prvé, když chci zjistit, že má nějaká látka nějaké účinky na živý organismus, tak jí do toho organismu dostanu v takovém množství, dokud se neprojeví nějaký hledaný efekt. A vůbec to nemusí být v množství a metodou doručení látky do organismu, se kterou se člověk může reálně setkat. Nehledě na to, že cokoliv vám nakonec udělá nějaký nežádoucí efekt – stačí to jen do organismu dostat v dostatečném množství.
Za druhé, v rámci popularizace vědecké práce se vynechávají nezáživná fakta. Např. když do 400 gramového laboratorního potkana vpravíte nitrožilně látku např. ve 100-násobně větší koncentraci než s jakou se člověk reálně potká, když mu přijde do styku s pokožkou, tak tohle se vynechá jako detaily experimentu pro laika nepochopitelné, jelikož neví, proč byl test navržen právě takto. Místo toho se zveřejní nějaká jednoduchá věta, např. že se daná látka může v těle projevit jako endokrinní disruptor.
Za třetí, věta se slovy "řada studií ukazuje" vůbec neznamená, že ony studie říkají to samé, co člověk, který vám tuto větu sdělil. A také to neznamená, že neexistují žádné další studie, které by došly k opačným závěrům – a tudíž jsou celkové výsledky nekonzistentní, a tudíž se z toho nedá dělat závěr, že je něco tak a ne jinak.
A teď si dáme pár příkladů. Paralen by nikdy nemohl projít takovým spotřebitelským testem na léky proti bolesti a horečce, protože obsahuje paracetamol, který v příliš vysoké koncentraci zabíjí otravou jater. Diabetici by si nemohli prodlužovat život dávkováním inzulínu, protože s nadávkováním příliš vysoké koncentrace by umřeli na hypoglykemický šok. A teď pozor, nikdo z nás se nesmí sprchovat! Proč? Protože významné množství H2O bylo nalezeno v každém mrtvém těle a chemické látky přece prostupují lidskou kůží.
Ano, je těžké se vyznat ve všech těch krkolomných názvech chemikálií a ještě vědět, co vlastně dělají. Ale když vidím spotřebitelský test vyznívající přímo jako ukázkové pochybení činnosti SZPI nebo SÚKLu, a ještě používají fráze jako "látka může způsobit" aniž by padlo slovo o její koncentraci, ačkoliv "řada studií říká", tak se zamyslím, z čeho takový ochránce spotřebitelů vlastně žije? Když má příjmy z toho, že jeho čtenáři věří, že je varuje před něčím zásadním, tak jestli tam náhodou ze strany spotřebitelských testerů nedošlo k takzvanému
střetu zájmů.
V souvislosti s jedním nedávno položeným dotazem mě napadlo, jak je vlastně jednoduché formulovat kritéria pro výběr vysoké školy. Viděli jste někdy ty rozsáhlé dvojstrany v novinách, které se tváří jako velmi důkladný test vysokých škol? Nevím jak vy, ale mě tam pár informací chybí.
1. Kdo studuje a proč?
Co obvykle normální člověk chce od vysoké školy? Jednak aby mu její absolvování v budoucnu přineslo více peněz, a jednak aby dělal práci, která ho baví. V praxi jsem si pak všimnul tří skupin absolventů vysokých škol.
První skupinou jsou lidé, kteří danou školu vystudovali, protože je to zajímalo, ale poptávka po jejich vzdělání na trhu práce prakticky neexistuje.
Druhou skupinou jsou lidé, kteří studují pro titul. Díky titulu se totiž u některých zaměstnavatelů, např. stát, dostanou do vyšší platové třídy. Tihle lidé si vybírají školu tak, aby pro její absolvování toho museli udělat co nejméně. Zajímavým rysem, respektive důsledkem, je, že jimi vybírané studijní obory nevyžadují znalost (aplikované) matematiky – maximálně tak po formální stránce, ve skutečnosti nepotřebují rozumět matematice aplikované na danou oblast.
A konečně třetí skupinou jsou lidé, po jejichž odborných znalostech je na trhu práce poptávka. A opět není bez zajímavosti, že v drtivé většině studijních oborů neuniknete matematice. Přičemž tuhle skupinu lze dále rozdělit na lidi, které vybraný obor baví a kteří to dělají vyloženě s odporem a jen pro peníze.
2. Kde se uplatníte?
Podívejte se, jak daná škola popisuje vaše budoucí možnosti uplatnění. Pokud totiž říká, v jakém odvětví budete pracovat, ale už neříká, co tam budete dělat, pak bych od toho dal urychleně ruce pryč. Měl bych totiž silné podezření na Forerův efekt – např. dozvíte-li se, že se získáte široký ekonomický rozhled, se kterým se uplatníte v podnikové sféře, co to znamená? Že budete dělat vrátného? Sekretářku řediteli? Nebo snad ředitele podniku? No, spíš toho vrátného nebo sekretářku. Škola, která ví, co vás učí, a o její absolventy je na trhu práce zájem, taková škola vám napíše konkrétní pozici, na jakou se hned po skončení školy můžete dostat (a její absolventy na takových místech také najdete).
Pochopitelně tomu ale nebudete slepě věřit, a tak se podíváte na stávající pracovní nabídky z daného oboru. Tímhle si vyfiltrujete obory, o které je skutečně zájem a které jsou placené adekvátně vašim představám. Což nám, až na pár vyjímek, prakticky nechá téměř jenom technické obory a medicínu.
3. Škola přijímá tolik a tolik procent uchazečů
Ač je tento ukazatel velmi oblíbený, dá se totiž snadno vyčíslit, je naprosto k ničemu. Představte si technickou fakultu, která vlastně neprodukuje nezaměstnané, ale je náročná. Na takovou školu se většinou budou hlásit lidé, kteří na to mají. Jenom jich nebude moc. Takže počet přijatých uchazečů se velmi snadno může blížit třeba 90%.
Naproti tomu si představte jinou školu, ve které o matematiku vlastně ani nezavadíte, a je veřejným tajemstvím, že nikdo nechápe, jak jsou její absolventi společnosti prospěšní. Lékař léčí, inženýři staví třeba mosty, elektrárny, auta, atd., ale tady? A přesto se na takovou školu může hlásit enormní množství uchazečů, takže taková škola klidně přijme např. jen 10% uchazečů.
Takovým uchazečům jde zkrátka o to, aby toho získali co nejvíce, za co nejméně námahy. Přece když vám půjde jenom o vyšší tabulkový plat, a titul nemusí nijak souviset s vaším oborem, tak si přece nebudete komplikovat život matematikou, když se k vyššímu tabulkovému platu můžete stejně tak dobře prožvanit.
Dalším faktorem, který nám zanáší chybu do takového ukazatele, je možnost ubytování a dojíždění do školy. Kdo má školu v místě, ten asi nebude chtít dojíždět někam do tramtárie. Byly by to pro něj komplikace a výdaje, jimž se lze vyhnout. Pražské školy tak patrně budou mít větší počet uchazečů než jiná, menší města.
4. Praxe vs. teorie
Občas se najde někdo, kdo si myslí, že vysoká škola by měla klást větší důraz na praxi, než na teorii. Tato myšlenka je naprosto scestná. Praxe je totiž o používání konkrétních nástrojů. Když opustíme vysoce sofistikované nářadí, jako je lopata, nůžky, zednická lžíce, atd. a půjdeme na vyšší level, třeba na počítače, uvidíme, že nástroje se v čase mění. Zato ta prokletá teorie zůstává pořád stejná. A je to teorie, která vás dokáže udržet na vašem pracovním místě. Když totiž znáte teorii, tak se snadno naučíte pracovat i s dalším nástrojem, protože chápete principy, které formulují daný problém. A kdo tvrdí, že ne, ten ve skutečnosti nepotřebuje vysokoškoláka.
Vysoká škola vás má naučit přemýšlet a vybavit znalostí teorie pro daný obor s tím, že si ji procvičíte na konkrétních nástrojích. Ale v žádném případě vysoká škola nemá být rekvalifikační kurz, jak se dělá s konkrétním nástrojem.
5. Dřív to bývalo těžší
IQ je v populaci rozloženo tak, jak ukazuje Gaussova křivka. Vezmeme-li rok, kdy na vysokých školách byl přetlak uchazečů, dali se vybrat tací, kteří měli dostatečnou úroveň na tehdejší poměry. Dá se říci, že takoví, jejichž IQ bylo v té době větší než nějaká hraniční hodnota - třeba 120.
Problém je však v tom, že když klesá porodnost, klesá i tato hraniční hodnota – třeba ze 120 na 110. IQ je totiž v populaci rozloženo relativně, ne absolutně. Což, zjednodušeně řečeno, způsobí, že naroste počet studentů, kteří studium nezvládnou, protože jejich IQ sice může být 120 podle dnešních měřítek, ale nebude 120 podle dřívějších měřítek.
Procento úspěšných absolventů tak může klesnout např. z 80% na 50%. Je to dáno tím, že školy dostávají od státu peníze za počet studentů.
Bohužel ještě existuje další problém, a tím je odměna za absolventa. Je nesmysl se domnívat, že vysoká škola zvýší IQ svých studentů. Nezvýší. Proto si to nemohu interpretovat jinak, než že stát motivuje školu k tomu, aby dala prostor kvantitě na úkor kvality. Respektive se domnívám, že kdyby se dnešní vysoké školy doopravdy vrátily k standardu z doby před 15-20 lety, tj. doby studií silných populačních ročníků, tak by musely nutně zkrachovat, protože by od státu nedostaly dost peněz za absolventy a studenty vyšších ročníků. Z čehož vyvozuji, že hodnota vysokoškolského titulu devalvuje.
6. Výzkum
Škola dostává od státu peníze nejen za počet studentů, ale i za výzkum. Je to další položka, kterou je snadné v přehledu vysokých škol zhodnotit. Existují ukazatele, jako je např. počet publikací v časopisech a sbornících konferencí evidovaných v nějaké mezinárodní databázi publikací. A na základě těchto ukazatelů škola od státu dostává peníze za výzkum.
Novináři se však ve svých přehledech dopouštějí zásadního omylu. Zatímco prezentují tyto ukazatele jako ukazatele výzkumu, ve skutečnosti pouze prezentují schopnost školy získat peníze od státu za činnost státu vykazovanou jako výzkum. Nikdo už nezkoumá, zda máte čárku za opravdu dobrý článek, nebo za článek s nulovým praktickým přínosem.
Jako uchazeči o studium prostě výzkum vámi zkoumané školy nedokážete zhodnotit. To dokáže jenom pár odborníků z oboru a těch se nikdo na názor neptá. Ani Albert Einstein nedostal Nobelovu cenu za Teorii relativity. Prostě bych se tady řídil značně zjednodušenou poučkou, a sice že užitečný výzkum se dá čekat od inženýrů a lékařů.
Jediná pozitivní zpráva na tom je, že čím více máte peněz i za něco jiného než za počty studentů, tím si můžete dovolit držet výš laťku nějaké minimální úrovně kvality, kterou musí studenti splnit.
7. Práce a škola současně
Děje se to, dá se to zvládnout. Ale čekejte, že jakmile se dostane do rukou někomu, kdo z vaší školy nemá v úmyslu dělat tzv. továrnu na diplomy, půjde to zatraceně těžko. A možná že ani nepůjde. Závisí to na úrovni přednášejících, která implikuje jejich požadavky na vás, úrovni školy, vašem IQ a vašem volném čase, který dáte studiu.
8. Světovost školy
Normálně bych pod tímto pojmem rozuměl pověst školy, ale ouha. Je to jinak. Myslí se tím, zda máte šanci na dané škole vyjet do zahraničí a kolik akademických pracovníků bylo na zahraniční univerzitě.
Ad výjezd studentů do zahraniční, na tohle rovnou zapomeňte jako na ukazatel kvality nějaké školy. Pokud vím, na všech státních univerzitách tuhle možnost budete mít a jestli pojedete, bude prakticky na vás.
Ad výjezd akademických pracovníků, myšlenka to není špatná, ale dle mého názoru nebude platná, dokud bude stát dávat peníze za kvantitu studentů a ne za kvalitu absolventů – viz 5. bod.
9. Výše platu
Kolik budete vydělávat, záleží i na městě, kde budete pracovat. Kde jsou vyšší životní náklady, tam budou i vyšší platy. A nezohlednit to, to je jako ptát se lidí vycházejících po bohoslužbě z kostela, kolik z nich věří. Také by vám nevyšlo, že jsme ateistický národ. A přitom jsme;)
Výše platu není poplatná jenom tomu, co umíte, ale i tomu, o kolik peněz si dokážete říci. V praxi to lze pěkně sledovat na šarlatánech, kteří neváhají svým obětem účtovat vysoké částky za pochybné služby.
Chcete-li mít práci a uznání, studujte obory,
za jejichž absolventy jsou vidět konkrétní a užitečné výsledky jejich práce.
Osobní zkušenost je pro náš rozvoj důležitá a některými obchodníky (s efekty vědou neprokázanými) doporučovaná jako nástroj k pochopení pravdy. Jenomže když se podíváme na pár příkladů z praxe, uvidíme, že bez znalostí jde jenom o nástroj, jak efektivně nechat lidi, aby sami sebe dokázali uvést ve skutku přesvědčivý omyl.
Jedeme na kole
Máme cyklistické kolo, kde jsou pedály upevněny k ozubenému kolu. Na něm je řetěz, který ho spojuje s ozubeným kolem uchyceným v ose zadního kola. Jak šlapeme do pedálů, vytváříme sílu, kterou řetěz přenáší na zadní kolo. To se následně otáčí a my se tak na kole pohybujeme vpřed. Tolik stručné teoretické vysvětlení, které, s prominutím, pochopí i blbec. Takže když si v praxi zkusíme jízdu na kole, těžko uvěříme, že nás pohání nějaká nadpřirozená síla.
Homeopatie
Když lidé vaří, obvykle do jídla přidávají sůl. Sůl přidávají tak dlouho, dokud jim jídlo přijde málo slané. Fyzikálně řečeno - zvyšují koncentraci soli na fixní objem jídla. Homeopatie na to jde opačným způsobem, který si ostatně můžete zkusit i vy sami. Nasypte sůl do litru vody. Ten pak přilijte k dalším 9 litrům vody. Podle homeopatie by si výsledných 10 litrů vody mělo zachovat slanost původní špetky soli. Tak si jídlo příště zkuste osolit z oněch 10 litrů vody a uvidíte.
Že si takhle jídlo v životě neosolíte, tak snad chápe každý. Tak proč i rozumní lidé věří v homeopatii? Co třeba tohle?
Jednou večer se pan Josef cítil unavený. Říkal si, jestli na něj nejde nějaká viróza. Pořád kolem něj všichni kýchali, tak byl nervózní. „BigPharma“ nevěřil, protože se někde dočetl, že chemie je nepřirozená a že se léky předepisují na kšeft. Tak si vzal homeopatikum a v klidu šel spát už o dobré tři hodinky dříve než obvykle. Ráno se vzbudil čilý jako rybička. V práci se pak dozvěděl, že jeho kolega z kanceláře zůstal doma s teplotami. Ergo si pan Josef začal myslet, že homeopatikum funguje. Omyl.
První, čeho se pan Josef na sobě dopustil, byl logický klam Post Hoc Ergo Propter Hoc – aneb korelace není příčina. Klidně mohl mít večer i zvýšenou teplotu, když cítil únavu. Jenomže lidské tělo má ač limitovanou, ale přece jenom má schopnost samouzdravení se. Např. při zvýšené teplotě stoupá aktivita enzymů, které se na tom podílí. Takže v takovém stavu udělal nejlépe, že se uklidnil, přestal se stresovat a šel si v klidu lehnout. Trik je v tom, že kdyby se uklidnil i bez homeopatika, dosáhl by stejného výsledku.
Takže i když je homeopatie v přímém rozporu s přírodními zákony v pojetí jak klasické fyziky tak i kvantové mechaniky, osobní zkušenost dokáže překlopit misku vah v její prospěch. Proč? Protože pan Josef byl za a) vystrašen obavou o své zdraví a b) neschopen racionálně aplikovat základní fyzikální poznatky v praxi (což mohlo způsobit a)).
Kyvadlo
Madlenka je něžná, citlivá dívka s uměleckými sklony a láskou ke koním. Často bývá v přírodě, kde si maluje kytičky. Jednou, když se nesměle zamilovala, se podle návodu místní kartářky ptala svého medailonku coby provizorního kyvadla, zda-li se mládenci také líbí. Měla strach z odmítnutí. K jejímu úžasu se medailonek rozpohyboval a začal opisovat kruhy. V ten den něžná Madlenka pochopila, že existují přírodní síly, kterým není dosud zasvěcena.
S trochou vhodně položených dotazů Mr. Google mohla ovšem snadno zjistit, že nejde ani tak o přírodní síly jako o mikrostahy svalů v reakci na její představu, jak se má medailonek začít pohybovat – tzv. ideomotorický efekt.
Neurolingvistické programování
Kamil je studentem jednoho z posledních ročníků gymnázia. Zajímají ho počítače a programování. Zatím vyřešil všechny úlohy, které ho napadly. Jenže zatímco programování mu jde, se slečnami je to horší. Pořád ne a ne přijít na ten správný algoritmus. Pátral a hledal na Internetu, až našel techniku neurolingvistického programovaní. Byla mu blízká už svým názvem. Nastudoval si stažené materiály a ve škole si vyhlédnul spolužačku, o kterou by jinak nestál, aby na ní odladil svůj vyčtený um. Nepouštěl se do žádných větších akcí, ale ani se nebál strachu z odmítnutí. Zkrátka, dle svých měřítek zaznamenal kolosální úspěch. Jenom si neuvědomil, že se jeho úspěch dá vysvětlit, a dokonce i zopakovat, bez téhle pseudovědecké techniky.
I on se mohl s trochou vhodně položených dotazů Mr. Google dopátrat pravdy. Ale asi neměl důvod – získané informace mu přece dávaly smysl, tvářily se odborně a jeho osobní zkušenost mu to dle jeho názoru potvrdila.
MMR vakcína
V roce 1998 časopis Lancet publikoval článek o možné spojitosti mezi autismem a MMR vakcínou. Ve skutečnosti se jednalo o finančně motivovaný podvod [171, 172] (tak nějak u soudu chyběly důkazy o existenci něčeho, co není). Bohužel se k tomu propůjčil člověk, který původně publikoval regulérní vědecký výzkum. Takže trvalo, než se na to přišlo. Článek byl částečně stažen až v roce 2004, zcela pak v roce 2010 [173]. Mezitím odstartoval hysterii v obavě před očkováním, navzdory prokazatelným benefitům očkování (např. milióny zachráněných životů za vymýcené nemoci) a nikdy nepotvrzenému riziku autismu z očkování.
A dnes to vypadá jak? Vezměte si rodiče s osobní zkušeností se strachem o své děti. A pak se nedivte, že iracionální hysterie živená strachem o své děti stále žije a vybírá si svou daň. Statisticky průměrný člověk si holt s velkou šancí neprojde relevantní odborné publikace. Místo toho se nejspíš dostane na maminkovsky-rodičovské weby, kde se neinformovaní lidé utvrzují v omylu, aniž by vůbec tušili, že naletěli na dnes už prokázaný podvod (s vyjímkou těch, kteří na jejich strachu vydělávají).
Shrnutí
Čeho si můžeme na uvedených příkladech všimnout? Toho, že bez relevantních znalostí problematiky člověk dokáže interpretovat svou osobní zkušenost naprosto mylně. A strach, stejně jako vidina kolosálního úspěchu, je nástroj (resp. jedním z nástrojů), kterým vás obchodník s efekty vědou neprokázanými dokáže dotlačit k osobní zkušenosti s něčím, čemu nerozumíte. A pak už vám jenom nabídne své vysvětlení.
Dlouhý život, pevné zdraví, úspěch a štěstí v lásce – kdo by je nechtěl?
Celé to nakonec vede k přesunu peněz od klienta k obchodníkovi s efekty vědou neprokázanými. Bohužel, jako další efekt vznikají věřící lidé, kteří svou osobní zkušenost propagují dál. Zkrátka, vydávají doporučení ve věcech, kterým lautr nic nerozumí, ale díky síle jejich osobního zážitku jim to nevymluvíte.
V nemocničním pokoji, na lůžku číslo 6, se pacient tiště pohnul. Jeho srdce se zastavilo a oči mu zalilo jasné světlo, které ale nebodalo. A pak se objevili jeho rodiče, kteří mu říkali, aby se nebál a šel za nimi. Otočil se zpět a viděl lékaře, jak se ho snaží zachránit. Navzdory volání rodičů se zdržel a celou scénu pozoroval. Náhle se bílé světlo rozplynulo a on se probudil do tmy. Byl zpět v nemocnici.
Historky, jako je tahle, přispívají k víře, že duše existuje nezávisle na těle, že se naše vědomí může oprostit od fyzického těla, a že posmrtný život existuje. Svědky jsou lidé, kteří prožili zážitek blízký smrti. Bohužel, ale nejsnadnější způsob, jak se nechat oklamat, je paradoxně uvěřit svým smyslům. Když se podíváme na fakta, zjistíme, že to nejspíš bude jinak.
- Umírání není jako cvaknutí vypínačem. Je to kontinuální proces. Jak věda postupuje dále, posouvá bod, od kterého vás lze ještě vrátit zpět do života. A na efekty procesu umírání vám zůstanou vzpomínky.
- Pseudovědecká a šarlatánská literatura zkreslují fakta. Říkají, že člověk zemřel, zastavilo se mu srdce, a pak se vrátil. I když se to může zdát neuvěřitelné, zástava srdce neznamená, že je člověk mrtvý. Není, jeho mozek ještě funguje a srdce lze opět nahodit.
- Když se zastaví srdce, přestane distribuovat kyslík. To vyvolá nárůst oxidu uhličitého v krvi, a následkem jsou halucinace.
- Kdokoliv se vrátil zpět, nikdy neměl více znalostí, než s jakými umíral. Spíše jich měl méně, úměrně poškození mozku v závislosti na době, po jakou mozek nebyl zásobován kyslíkem.
- Není-li člověk mrtvý, může vnímat, co se děje okolo. A pak to může popsat spolu s tím, jaké měl halucinace. Dohromady to může vytvořit působivou iluzi přiživenou strachem lidí ze smrti. Strachem, který živí naději, že přece jen ještě existuje nějaký život po smrti.
Prožitky blízké smrti nedokazují existenci duše, vědomí bez fyzického těla, ani nedokazují posmrtný život. Spíše nám říkají, jaké to bude, až budeme umírat.
Shrnutí dostupné literatury najdete na blogu ScienceBasedMedicine.
Tento článek je polopatickým vysvětlením toho, o čem jsem psal v článku Alternativní dodávky energie.
Lidské tělo je mnohobuněčný organismus. Buňky potřebují ke svému životu energii. Tu získávají rozkladem adenosintrifosfátu – ATP. ATP je tedy palivo. Přesněji řečeno, je to palivový meziprodukt. Primárním palivem lidského těla jsou totiž cukry, tuky a proteiny (zkrátka jídlo). Jejich rozkladem mj. vzniká právě adenosintrifosfát, který představuje životní energii buněk.
Aby mohla buňka přežít, musí se nacházet v určitém teplotním rozmezí. Tepelná energie lidského těla vzniká chemickými pochody basálního metabolismu. Pochopitelně je tepelný výkon těla omezený, a proto např. v zimě vyhledáváme vytápěné místnosti. Ve fyzikálním slova smyslu, člověk se ještě dokáže zahřát prací svalů. Např. když si v zimě zacvičíte, abyste se zahřáli.
Třetí energií lidského těla, je elektrická energie. Ta je všudypřítomná a ovládá např. jak kontrakce svalových vláken, tak se podílí i na vypuzení insulínu z pankreatických beta buněk.
Společnou vlastností všech výše uvedených energií je to, že je lze změřit v SI jednotkách. A zároveň je lze nezávisle prokázat, aniž by bylo nutné v jejich existenci věřit.
Možná už jste někdy slyšeli o Reiki, čakrách, bio-energii, negativní a pozitivní energii, zemské energii, vitální energii, virgulí měřených energiích, orgonitu a jiných energiích, které s vědou nemají vůbec, ale vůbec nic společného [96, 146]. Tedy kromě toho, že vás matou překrouceným významem fyzikálního pojmu. Jsou tedy opakem výše uvedených, vědecky prokázaných energií.
Nemohu si pomoci, ale pseudovědecké energie vidím jako nebezpečné a nemorální. Nebezpečné jsou v případě, že ten, kdo je propaguje, v jejich existenci skutečně věří. Takovému člověku chybí hranice, za kterou by už nešel, aby někomu neublížil. V jeho světě totiž aplikuje správný postup. Jenže ten je v reálném světě špatný. Je založen na špatných předpokladech.
Občas se lidé cítí špatně, cítí že mají málo energie. To může být zapříčiněno např. špatnou stravou, nebo chronickým stresem. Nebo se cítí naopak. Každopádně pocit, že je člověk plný energie, vůbec neodpovídá fyzikálnímu úhlu pohledu. Je to jenom pocit, který způsobuje zvýšená hladina některých neurotransmiterů.
Nevidím jiné vysvětlení, než že tohoto jevu zneužívají lidé, kteří pseudovědecké energie propagují, ale zároveň ví, že neexistují. Jednoduše řečeno, takoví lidé svým klientům vědomě lžou. Manipulují s nimi. První trikem, se kterým se setkáte, je Cold-Readingový trik Otevřená mysl.
Z pohledu studia sociálního inženýrství je zajímavé sledovat, jak vědomi si podvodu na svých klientech, hlásají, že podvod není špatný, protože pomáhá. Na to nemohu než říci, že i milosrdná lež je zkrátka lež. A že vaše další jednání založené na lživých informacích může mít katastrofické následky. Například, když vás s léčbou dožene do náruče člověka, který skutečně věří v pseudovědecké energie.
Někdy se můžeme setkat ještě s tvrzením, že pseudoenergie doposud nebyly vědou pouze jenom prokázány. To je výmluva. Pro laika je to tvrzení, které si není nikdy schopen sám ověřit. Vězte tedy, že popsané, vědecky ověřené energie lidského jsou dostatečně známé. A koncept pseudovědeckých energií do nich nikterak nezapadá. Domnívat se tedy, že je věda někdy prokáže, vidím jako naprosto neopodstatněné.
Pseudovědecké energie jsou lákavé svými iluzorními vlastnostmi, tajemností, mnohdy překvapivými zážitky ze seancí, ale hlavně možností stát se expertem i bez znalosti fyziky a vědecké medicíny.
Tragédií vědy je, že krásnou hypotézu skolí ošklivá fakta – Thomas Huxley
Potřebujete vykopat studnu, poradit se s osudem, anebo se snad zbavit špatné energie? Proutek, virgule i kyvadlo jsou léta používané nástroje, které vás v tomto nezklamou. Záleží jen na tom, zda jim skutečně rozumíte a čeho s nimi chcete dosáhnout.
Chevreulovo pendulum
Na konec zhruba 20 cm dlouhé nitě přivažte předmět zhruba o váze školní gumy. Druhý konec nitě uchopte palcem a ukazováčkem. Pozvedněte je do výše tak, aby byl přivázaný předmět ve vzduchu, držený pouze nití. Budete-li to chtít předvádět slečnám, lze to udělat i se šperkem zavěšeným na řetízku. Šperk však musí být dostatečně těžký vůči váze řetízku. Jenom jí to pak nezapomeňte vysvětlit, aby z vás byl ten "správný druh astrologa";-)
Uveďte zavěšený předmět do klidu. Jakmile je v klidu, začněte si představovat, jak se pohybuje dopředu a dozadu, pak zleva doprava a nakonec jak opisuje kruh. Ale nehýbejte při tom rukou, pouze si kyvadlo představujte v pohybu. Po nějaké době se začne hýbat.
Zatím jsem se setkal pouze s dvěma lidmi, kterým se předmět nezačal pohybovat už chvíli poté, co si ho začali představovat v pohybu. A to se nakonec ještě ukázalo, že stačilo počkat, případně prodloužit délku zavěšení. Poměru vah obou částí kyvadla hraje roli.
Michel-Eugene Chevreul byl francouzský chemik, po kterém je popsaný jev pojmenován – Chevreulovo pendulum. Roku 1833 dokázal přijít s vědeckým vysvětlením, na rozdíl od bludařů kteří ještě dnes věří tomu, že jde o projev paranormálních sil a alternativních energií. Ve skutečnosti jde o projev ideomotorického efektu.
Ideomotorický efekt
Kyvadlo se nepohne z jiného důvodu než z toho, že s rukou pohnete. Trik je v tom, že si neuvědomíte, že jste s ní pohnuli. Pohnout s rukou znamená vyvolat kontrakci svalů. Zjednodušeně řečeno, sval se sestává z inervovaných vláken. Vydají-li motoneurony povel k pohybu, změní se akční potenciály, vyloučí se množství acetylcholinu, dojde k difúzi iontů sodíku, depolarizuje se svalová membrána, uvolní se ionty kalcia, dojde ke stahu a absorbují se ionty kalcia, čímž dojde k ukončení stahu.
Ale jak už víte, jako pravidelní čtenáři mého blogu, je třeba se nejen ptát, co se stane, ale také v jakém rozsahu se to stane. To znamená, kolik acetylcholinu, kolik iontů sodiku a kalcia? Uvolní se jich právě tak málo, že dojde jenom k mikrostahu. To znamená, že se ruka pohne, ale vy to bez pomůcek, tj. pouze svými smysly, nedokážete zaznamenat.
Efekt je natolik silný, že vás může svést i k víře, že se skutečně jedná o vliv nějaké alternativní energie. Konec konců, vždyť kyvadlo přece sami držíte ve své vlastní ruce, sami jste si ho vyrobili a nikdo na vás nic nehrál. Nevíte-li nic o ideomotorickém efektu, stojíte před záhadou, kterou selským rozumem jen tak nevyřešíte. Jinými slovy, jste ideální oběť podvodníků.
Jak od sebe poznáte člověka, který by věřil, že s kyvadlem skutečně detekuje nějakou energii, od podvodníka, který ví, jak s kyvadlem hýbat úmyslně? Neprohlédnete-li některý z dalších podvodníkových triků, nepoznáte je od sebe.
Pavlovův reflex
Když Ivan Pavlov ukázal psům jídlo, začali slintat. Když uvidíte před sebou široký, dlouhý pruh asfaltu s bílými malůvkami, také zbystříte, jestli po něm náhodou nejede auto. Nejde ani tak o projev kritického myšlení, jako o projev automatické reakce mozku na nějakou situaci. Mozek je zkrátka neuronová síť, která se časem natrénovala slintat před jídlem a koukat po autech.
Kde si myslíte, že spíš najdete pramen vody? V zeleném lese, anebo na vyprahlém písku? V zeleném lese, napověděli vám to různé indicie. Existuje spousta indicií kde hledat pramen – např. sklon svahu, či bujnost vegetace. Důležité je uvědomit si, že budete-li často chodit na taková místa, existuje možnost, že se podvědomě naučíte takové indicie rozpoznávat, aniž byste si to uvědomili. Úplně stejně jako se psi naučili slintat, když viděli známky toho, že dostanou jídlo.
Hledání vody s proutkem
Teď už víme, jak naučit svůj mozek, aby našel vhodné místo, kde by mohla být voda. A také už víme, jak s mikrostahy pohnout s proutkem, abychom to ani my sami nepoznali. Z technického hlediska ještě hraje roli, jak chytneme proutek do rukou. U kyvadla musíme dodržet poměr hmotností, u proutku musíme zajistit labilní polohu – stejně jako u virgulí. Nesmí se nám v ruce viklat jen tak, ale až si to představíme.
Podvodník pohne s proutkem sám. Přímou představou toho, jak se proutek pohnul, dá svým motoneuronům signál, co mají udělat. Ale u člověka, který bude věřit, že vodu cítí, se uplatní asociace. Bude mít asociováno, že se proutek pohne tehdy, bude-li u pramene. A u pramene bude tehdy, zaregistruje-li jeho mozek dostatek indicií. Což klidně zaregistruje, aniž by si to on sám uvědomil. Např. jeho oči uvidí výrazně hustý trs trávy. To spustí představu, že tady je voda, a proto se proutek pohne. A tato představa pohybu proutku dá signál motoneuronům, které právě proutkem pohnou – vyvolají mikrostahy.
Nutno ovšem dodat, že pohnout s proutkem chce větší kumšt než rozkývat Chevreulovo pendulum. Alespoň když jsem to zkoušel. Virgule si vyžádaly "střední dávku kumštu". Princip byl pochopitelně stejný. Vědomý stah mi šel nejlépe zamaskovat u virgulí.
Proutkem, kyvadlem i virgulí se totiž dá hýbat i bez mikrostahů. Ale na rozdíl od ideomotorického efektu si lze vědomých stahů všimnout pouhým okem. Celý trik pak spočívá v tom, že lidé, kteří jsou líní kriticky uvažovat, si takových věcí vůbec nemusejí chtít všímat. Nejlépe, když si objednají měření na dálku... to už si pak nevšimnou opravdu ničeho. Ach, můj bóže...
Kvantové bludy
Kvantová mechanika, Heisenbergův princip neurčitosti, chaotické systémy… Věda zná spoustu zajímavých věcí, u kterých ale obyčejný člověk jenom mlhavě tuší, o čem je vlastně řeč. Není to nic triviálního. Abyste přesně a konkrétně věděli, o čem se mluví, musíte k tomu mít odpovídající vzdělání. A právě toho zneužívá pseudověda.
Když si to řekneme polopaticky, třeba na příkladu kvantové mechaniky, věc se má takhle. To, že vy nerozumíte kvantové mechanice, to ani omylem nedokazuje, že má pseudovědec pravdu. Tak se nenechte nachytat, až vám bude tvrdit, že vědci objevili něco, co prý s jeho bludy souvisí!
Pseudovědci své bludy obhajují řečmi, ve kterých používají vědecké výrazy. Šíří bludy a spoléhají se na to, že když tomu sami nerozumíte, tak že je nebudete kritizovat. Třeba když vám řeknou, že se s proutkem musíte naladit na kvantové pole vody, a dají vám k tomu odkaz na vědecký článek o kvantovém modelu vody. Je to jako integrativní medicína – úmyslná kombinace bludu s vědou, aby blud vypadal věrohodněji.
Léčení
Když vám proutkař na zahradě nenajde vodu, celkem nic se neděje. Ale horší to je, když se vás budou snažit léčit na základě sebeklamu posíleného ideomotorickým efektem. Stejně jako může být vodní proutkař natrénován vnímat indicie o přítomnosti vody, proutkař léčitel bude hýbat proutkem na základě nějakých svých momentálních dojmů. Co léčitel uvidí a jaké dojmy to budou, to už může být v rozsahu znalostí získaných s titulem MUDr. vědecké medicíny, který tímto považuji za profesionálně a eticky zneužitý, až po naprosté fantasmagorie lidí, kteří o tělu neví zhola nic a vychází pouze z pozorování svých "pacientů" a "odborné četby".
Pokud by se jednalo o podvodníka, lze očekávat, že ten se bude alespoň snažit držet zpátky, aby vás nedostal do nemocnice. Sám dobře ví, že se dopouští podvodu, byť mu ho jen těžko dokážete. Nemá důvod zbytečně riskovat. Půjde-li však o věřícího v moc proutku, ten žádné zábrany mít nebude, protože to podle něj funguje a v jeho světě dělá správnou věc.
Podvodník nebo věřící?
Ideomotorický efekt je natolik přesvědčivý, že si můžete klást otázku, s kým jste se to vlastně potkali. Tak si uvědomte, že výše uvedené informace jsou volně dostupné [96, 136]. Nejde o žádné tajemství ani o věc známou teprve posledních pár let. A stejně tak nejde opomenout, že neexistuje přijatelné fyzikální vysvětlení proutkaření, virgulí, ani kyvadel ve službách slibů esoteriky.
Osobně pochybuji, že by některý z proutkařů nebyl konfrontován s výše uvedenými fakty.
Obrázek: "Zeptejte se na něco ducha ze staré Atlantidy", ptá se Brian v druhé epizodě ScamSchool.
Jestli jste někdy přišli do kontaktu s tvrzením od tzv. profesionálního svůdce, téměř jistě jste se dozvěděli o tzv. approach-anxiety, alias strachu z oslovení ženy. A téměř jistě jste se také dozvěděli něco v tom smyslu, že jím trpí téměř polovina mužů. Nesouhlasím.
Beze strachu
Další možností, proč muž ženu neosloví, je, protože prostě nemá potřebu. Třeba se mu líbí, tak se podívá, ale i tak dá přednost přítelkyni. Prostě je zadaný. Proč by měl balit jinou, když po ní vlastně nic nechce a ještě by potom musel vyvíjet další úsilí, aby se jí "zbavil"?
Je-li muž nadržený, je schopen si představit, jak má sex i s ženou, o kterou by normálně nestál. Ale protože člověk ušel na cestě evoluce hodně dlouhou cestu, dokáže si to uvědomit. Následně se může ovládnout a zůstane tak u představ, případně "siláckých" řečí mezi kamarády.
A pokud se žena muži vůbec nelíbí, pochopitelně ho ani nenapadne přemýšlet o tom, že by spolu něco měli.
Jestli někdo chodí po ulicích a snaží se každou dostat do postele, tak to je porucha a ne normální chování.
Jak vidíme, existují i normální důvody, proč muž neosloví ženu, aniž by přitom cítil strach z oslovení. A teď se v číslech, podle [167], podíváme, jaké jsou šance, že muž bude mít strach oslovit ženu.
Případová studie
Ačkoliv se 80-90% lidí někdy v životě nadměrně stydí, neznamená to, že se budou stydět navždy. Stydlivost se nejčastěji vyskytuje mezi 14-20 rokem, kdy může vzniknout sociální fobie. Tou pak soustavně trpí 1-3% lidí, žádné "každý druhý". Funguje to následovně.
Máme mladého muže, dejme tomu 16 let, kterému se šíleně líbí spolužačka. Strašně rád by ji někam pozval, ale vůbec netuší, co má říkat, o čem se s ní bavit a jak reagovat. Skutečně se jí bojí oslovit. A když už na rozhovor dojde, vede konverzaci ve stylu "včera jsme psali písemku z matiky, ale pořád lepší než diktát z češtiny". Když to říká už asi tak po páté, rozhovor končí, mladý muž odchází, majíc na sebe vztek, jak to zase podělal. Nezapomeňme také na přirozené fyziologické projevy, jako je zvýšená tepová frekvence, pocení, nervozita, pocit sucha v ústech, atd.
A až ji potká příště? Vidím čtyři možné scénáře, jak to může skončit. Podívejme se na ně společně.
1. Nejlepší možnost
Náš mladý muž to ještě párkrát zvorá, načež to vzdá* a přestane se snažit. A ejhle, jelikož se začal chovat normálně, jeho vyvolená na něj rázem hledí se zájmem, stydlivost mizí, koná se rande. Kruh negativních zážitků se přerušil "šokujícím zjištěním", že ji přece jen přitahuje.
Je to jako kdyby bydlel v domku u temného lesa a zjistil, že se ho nemusí bát, že mu tma neublíží.
*Případně může mít štěstí, že se mu dostane dobrého vysvětlení, o co vlastně jde, díky kterému se "postupně" uklidní.
2. Sociální fobie
Kruh negativních zážitků se nepřerušil, mladý muž se začal cíleně vyhýbat sociálním interakcím s opačným pohlavím, a vypěstoval si sociální fobii. Je zralý na odbornou péči.
Je to jako kdyby přestal vycházet z domku, protože by potkal les.
3. Pseudovědecké rady
Mladý muž tam tak dlouho hledal nějakou radu, až našel např. rady pseudovědecké NLP a že má zároveň vyzařovat pozitivní energii. Bludů je nepřeberné množství. Tak některé zkusil, a protože věřil, že jsou to rady zaručené, choval se klidně a uspěl – na první pohled stejně jako v prvním případě. Ovšem, má to skrytý osten, že by i Růženku skolil.
Je to jako kdyby se odvážil do temného lesa, protože předtím obětoval elfům misku mléka a do kapsy si strčil železnou podkovu. Tím otevřel Pandořinu skříňku. Jestli budou mít se svou vyvolenou dítě a to onemocní, třeba ho také nevezme za lékařem. Místo toho bude obětovat elfům, protože ti budou v jeho představách mocnější. No jen si všimněte, např. kolik takových návodů na svádění operuje s doménou léčitelů – pseudovědeckou energií. Nebo půjde o jinou variaci léčení vírou (víra je uznání něčeho, pro co nejsou důkazy).
Druhý problém je v tom, že se neví, co se stane, když bude konfrontován s realitou. Co když se dozví, že v lese je pouze tma, které se není třeba bát? To se neví, jestli se jeho svět zhroutí, když přijde o své jistoty, anebo zda naopak uvěří na elfy ještě mocněji.
Naštěstí existuje i možnost, že si uvědomí, že mu pseudovědecké rady poskytly jenom dočasné zlepšení, placebo efekt, a včas je opustí. Uklidní se, a koná se první scénář.
4. Totální nezdar
Zkusil přerušit kruh negativních zážitků a pomocí pseudovědeckých rad, ale nezafungovalo to. Už jim věřil natolik, že je nedokázal opustit. A tak ho nezdary utvrdily v přesvědčení, že jemu holt není souzeno.
Je to jako kdyby zůstal nadosmrti v domku, a ještě se každý den soužil strachy, že elfové vyrazí dveře.
Máte snad pocit, že váš guru zná váš strach z oslovení žen, že umí zodpovědět vaše otázky, jakoby vám četl myšlenky, a že má až děsivě pravdu v tom, co říká? Např. psychologický trik Forerův efekt tohle dokáže s 85% úspěšností.
Motivace
Kamarád našeho hrdiny z případové studie dostal spolužačku na rande. Náš hrdina se o tom dozvěděl, a zapůsobilo to na něj jako motivace. A tady se situace může pěkně zvrtnout. Že ji kamarád dostal na rande, to záleželo na mnoha faktorech. Třeba jestli se jí líbil, nebo jestli jenom nechtěla být poslední bez kluka.
Takže pokud to náš hrdina vezme jako fakt, že lze dostat spolužačku na rande, je to OK. Ale právě z uvedených důvodů bude problém, když jeho způsob pozvání začne považovat za fungující návod. Vždyť existuje možnost, že to jeho kamarád mohl udělat naprosto špatně, ale jí se líbil natolik, že jenom čekala, až se alespoň nějak vysloví. Ale když si tohle náš hrdina neuvědomí, klidně bude používat špatný postup a tím si snižovat šance. A čím horší budou jeho výsledky, o to víc ho bude dodržovat do nejmenších, i stupidních detailů. Dojde k tomu logikou, že když návod jím považovaný za správný nedal očekáváný výsledek, tak on musí dělat něco špatně*. Dokud nevystřízliví, což se nemusí stát.
A je to vyloženě jeho jenom vina? Ne tak úplně. Můžete narazit na údajného odborníka, který bude vydávat takový příběh kamaráda za důkaz funkčnosti jeho metody. Jsou to běžné triky pseudovědy – selektivní důkaz (nevyhovující se ignoruje) a záměna korelace za příčinu.
*Až budete číst nějaké pseudovědecké rady, všimněte si, zda se v nich nevyskytuje ochranná klauzule v obvyklém znění "pokud to uděláš správně". Pokud ji neodmítnete pro její neověřitelnost, způsobí, že budete v dobré víře hledat chybu u sebe, a ne ve vadném návodu. Ergo, postaví radícího do pozice, že má vždy pravdu. Bez ohledu na dosažený výsledek. A protože vy jste se tím dostali do pozice chybujícího, budete naslouchat svému vševědoucímu guru a kupovat jeho self-help materiály až na věky věků. Amen.
Stydlín a sociofobik, s.r.o.
Co když se dostanete do spolku, ve kterém bude většina lidí trpět stydlivostí nebo sociální fobií? Subjektivně to bude vypadat, jako kdyby oboje bylo častější, než tomu ve skutečnosti je.
Bude-li taková skupina ještě navíc přesvědčena o nějakých pseudovědeckých pravdách, uplatní se efekt Milieu Control [144] a vy si je pravděpodobně osvojíte.
Pravděpodobnost strachu
Rozdělíme-li populaci po letech, tj. věku, a ke každému z nich přiřadíme pravděpodobnost frustrace díky stydlivosti z žen, maximum bude 40%. To je nadhodnocený odhad na základě [167]. Největší stydlivost panuje ve věkovém intervalu 14-20 let [167].
Uvažujme funkci pravděpodobnosti, že má daný člověk v daném věku strach oslovit ze stydlivosti. Když připočteme 3% trvale trpících sociální fobií k 90% těch, kteří někdy v životě zažijí strach oslovit, integrací této funkce bychom měli dostat 0,93.
K dalším úvahám použijeme Gaussovo rozdělení pravděpodobnosti. Gaussovo, též známo jako normální, rozdělení pravděpodobnosti se používá k vysvětlení kvantifikovatelných přírodních jevů a ve zpracování dat behaviorálních věd - např. psychologie. Zdůvodnění proč, viz Centrální limitní věta.
S ohledem na uvedená fakta je logické uvažovat maximum funkce ve věku 17 let, s hodnotou 0,4. Protože nemáme k dispozici kompletní údaje měření, je problém určit varianci. Respektive by to s nějakou přesností šlo na základě hodnoty integrálu. Pomocí iterační metody, která by pro známé hodnoty zpřesňovala hodnotu variance a kompenzovala funkci chyby. Ale zkusíme udělat jednodušší odhad.
Gaussovo rozdělení je symetrické, s jedním maximem. Takže když budeme odhadem uvažovat, že 14-20 let pokrývá dvě třetiny (to je ta chybějící variance), pak nám z celkové stydlivosti zůstává už jenom 0,31. Abychom dostali hodnotu po dvaceti letech, musíme to ještě vydělit 2. To by znamenalo, že 15,5% ze všech mužů po dvaceti letech někdy zakusilo strach z oslovení ženy. A kdyby měl dotazník [167] nejstaršího účastníka ve věku 40 let, pak se bavíme o 20 letech, mezi kterých těch 15,5% není rozloženo rovným dílem.
Dvě třetiny, alias varianci, jsem zvolil s ohledem na to, že sociální fobií nakonec trpí 1-3% procenta. Má-li to alespoň nějak odpovídat realitě, nelze si zvolit varianci, jen tak nějak. Ve skupině lidí trpící stydlivostí by pochopitelně byla variance velká. Ale my se bavíme o normálním složení populace, ne o speciálním případu.
Jak říkám, varianci neznám, takže jde jenom o odhad. Nicméně odhad ukazuje, že pokud muž neosloví ženu, spíš jde o jiný důvod než o strach z oslovení. Pokud bychom totiž uvažovali jako tzv. "profesionální svůdníci", obávám se, že bychom nutně skončili u absurdit. Jako např. že nekuřák neosloví slečnu s cigaretou proto, že má strach.
Shrnutí
Tvrdit, že např. každý druhý muž se bojí oslovit ženu, je značně zavádějící. Minimálně musíme uvažovat rozdílné pravděpodobnosti strachu z oslovení u mladého muže v pubertě a u dospělého muže. Chcete-li velké počty těch, kteří se bojí oslovit ženu, onu téměř polovinu, musíte hledat v pubertě.
Což mě přivádí ke konstatování, že lidé v pubertě jsou nejvíce zranitelní pseudovědeckými radami. Za prvé proto, že mají potřebu takové informace vyhledávat. A za druhé, protože nejsou dostatečně odolní proti vypilovaným způsobům, kterými jsou pseudovědecké rady propagovány. To leckdy nejsou ani dospělí.
A za třetí, kdokoliv hledá takové rady ze strachu z oslovení, je v emočním stresu. Za takových podmínek je každý snáze manipulovatelný, bez ohledu na věk, pohlaví, vzdělání, či příjem. V takovém stavu i self-help knížce snadno uvěříte, že je tráva modrá a ne zelená.
Strach můžete překonat pověrou o zaručeném postupu.
Ale pak se stanete jejím otrokem.
A mimochodem, holky se také stydí;-)
Obrázek: Pierre Richard byl nesmělý, ale léčil se. Agnès se bál oslovit, protože si vytvořil představu, jež nebyla pravdivou.
- Das Lexikon
- Dý Lávstory
- Dý Teory
- Mein Abschluß, Part I: BlitzTemperatur
- Mein Abschluß, Part II: Zeppelin
- Mein Abschluß, Part III: Anderes
- Schluss
Das Lexikon
Nejprfe si prosfištíme slófička. Opakofala po mně:
- alfa sameček – sameček, který dokáže sbalit nejméně 90% všech žen, ne-li rovnou všechny
- Boleslaf Motoren Werke – automobilka vyrábějící supr kchár, fikce, davová halucinace?
- Bůrbon – bezva pití, připravuje se pomocí Sava, technického lihu a trestě
- dilema – existenční problém alfa samečků, jak se rozhodnout
- eshábéčko – velmi efektně vypadající žena, no prostě kus
- feromon – postřik lásky na krásky
- flaška – lahev
- fmetle – metalíza
- mozek – fyziologický orgán, který podle vědecké medicíny upadá do hypoglykemického šoku, nemá-li dostatek glukózy (cukru)
- nahlínách – hliníková kola
- pako – frustrovaný, nezajímavý chlapík
- podfuck – prostředek, jak s někým vyjebat; pro méně drsné vyjadřovatele a zvrhlejší povahy je to prostředek, jak někoho očůrat
- spešl retardér – extra vyvýšený retardér na vozovce, který je broušen sníženými podvozky příslušně vytuněných kchár
- stár – představitel hlavní role
- supr kchár – auto ideálních vlastností
- tunitel – sameček provádějící tunning supr kcháry
- vytunit – zvýšit už beztak ideální vlastnosti supr kchár
Dý Lávstory
Bylo nebylo, alfa sameček se rozhodl vyvézt eshábéčko na projížďku. Krok číslo jedna, vybrat ten správný supr kchár made in Boleslaf Motoren Werke, fmetle, nahlínách. Jde o tzv. audio-vizuální stimulaci – mozku eshábéčka se zprostředkuje takový obrazový a zvukový vjem, který ji ovlivní. Krok druhý, vytunit. První ho napadlo palivo.Nejprve vzal palivo pro sebe, aby mu to řácky myslelo. Dal si enerdžy drink s ženšenem, taurinem a glukuronolaktonem. Samozřejmě bez cukru, aby měl jeho mozek dostatek energie – páč to psali na plechovce a říkali v reklamě.
Poté, inspirován vojenským programem, se zaměřil na dihydrogen monooxidu. Tuhle mu nabízeli super extra balení jen za pár stovek. Jeho přidáním do paliva se totiž dá zvýšit výkon motoru, jak se ukázalo za Druhé světové války u stíhaček. Akorát by samotná voda ve výškách zmrzla, tak je nutné přidat alkohol a tím vytvořit nemrznoucí směs. A tady alfa samečka potkalo dilema – tu flašku Bůrbonu měl naplánovanou na jiné účely...
Naštěstí náš alfa sameček není žádné pako a tak si pomohl nápadem přímo od podlahy. Snížil podvozek. Takže vlastně zabil dvě mouchy jednou ranou – přeci jen nějak přivytunil, a ještě zabránil mrznutí ve výškách. Nějaký rýpal by třeba namítnul, že bude mít problém u některých spešl retardérů. Ale to jsou jistě jen závistivé řeči neznalého, protože po městě přece eshábečko vozit neplánoval...
Navíc, náš sameček není sanitka, aby bylo pro jeho misi kritické, když nějaký živý retardér postaví na hlavní silnici neživé retardéry zvíci hradní stěny.
A tak sameček tunil a tunil... A než stihl přestříkat vnitřek feromony, dostal nápad, co ještě vytuní – nahustí si kola inertním plynem.
Dý Teory
Nuže, přikročme k teoretickému úvodu. Stručně řečeno, inertní plyn zásadním způsobem vylepší vlastnosti vozu. Je to díky jeho vlastnostem, konkrétně tomu, že je inertní. Kam se na něj hrabe nertní sloučenina jako vzduch (nertní podle vzoru metadioxin Jima Hackera). Hustitel by to v testamentu o výhodách inertního plynu zformuloval asi takto:
Pneumatiky, nahuštěné tímto plynem, Vám zajistí pocit větší jistoty a bezpečnosti při provozu vozidla, stabilním provozním tlakem, čímž se zvyšuje životnost pneumatik, tedy vyšší kilometrový výkon, a to především u nákladních pneumatik, a zlepšuje se komfort jízdy.
Hlavní stár inertních směsí je plyn zvaný dusík*. Určitě si přečtěte o setkání tvrzení propagátora inertních plynů do všech pneumatik s odborníkem [165]. Mně to připomíná aféru ukradené Findejsovy vzducholodi plněné nehořlavým plynem. Stručně, prodávané inertní směsi jsou založeny na dusíku od 78% a směsi dalších plynů. Já bych zde dal příležitost vědeckému poznatku, že vzduch sám o sobě obsahuje 78,08% dusíku. Úplně konkrétně, vzduch obsahuje 78,08% dusíku, 0,93% argonu a stopové množství dalších inertních plynů. Když to sečtete, ~79% toho, co dostanete do pneumatiky huštěním obyčejného vzduchu, je inertní směs.
Ó milý čtenáři, pomni na tomto místě síly lidské hlouposti a věnuj 5 minut pietního ticha kupcům 80% inertní směsi.
*Inertní znamená, že se plyn cudně zdrží chemických reakcí:o) Ale vocaď pocaď. Háček je v tom, že dusík se ve skutečnosti může účastnit chemických reakcí. Příkladem může být život sám – např. bakterie, dusík a úrodnost půdy jsou spolu úzce provázané. V průmyslovém světě viz produkce amoniaku Haberovým procesem. Jenomže, na druhou stranu, dusík tvoří 78,08% atmosféry. Takže v atmosféře se chová netečně – nereaguje. Kdyby reagoval, tak by ho v ní logicky nebylo takové množství. Je to o úhlu pohledu. No, a protože pneumatiky nehustíme zahradní prstí s dešťovkami, ředkvičkami, atd. tak zde budeme pro naše účely uvažovat onu nereaktivní stránku dusíku.
Tak, a teď už si představte, že patříte do stáje Nascar nebo F1. Zde je vaším cílem zajet čas lepší byť třeba o zlomek sekundy. A na rozdíl od běžného provozu k tomu máte i podmínky ve formě speciální dráhy. Takže jednou z možností, jak přispět k dosažení lepšího času, je navrhnout speciální pneumatiku, u které budete její životnost obětovat na lepší jízdní vlastnosti. Tím pádem přichází na řadu výpočet tlaku v pneumatice a její deformace.
Trik s huštěním takových pneumatik dusíkem je v tom, že se to dá lépe spočítat než u vzduchu. Mít tam jenom dusík, počítáte homogenní prostředí, na rozdíl od vzduchu, kde kromě několika plynů najdeme i vlhkost. A právě vlhkost dělá největší problém, protože se dostatečně přesně neví, kolik by jí tam vlastně bylo. Tolik k praktickému významu dusíku v racingu.
Mein Abschluß, Part I: BlitzTemperatur
Na první pohled se zdá být nejrelevantnějším argumentem minimalizace změny objemu či tlaku nahuštěné pneumatiky vlivem změny okolní teploty. Jo, si jako frčíte po rozpálené dálnici za horkého letního dne a najednou vám lokální změna klimatu ve formě bouřky deštěm ochladí okolní vzduch.
Und, protože výtržnost (tvrzení z kontextu hodnot) je nehezká věc, položil jsem si otázku: jak moc se objem či tlak pneumatiky může změnit?
V podstatě se pohybujme na území triumvirátu T jako teplota, V jako objem a p jako tlak.
Nejprve se podíváme, jak jsme na tom s koeficientem teplotní expanze. Koeficient expanze vzduchu při 0°C je 0,00367 a u 100°C je 0,00268. Dusík má při stejné teplotě 0,00271. Rozdíl je tak malý, že nám nepřináší žádnou znatelnou výhodu dusíku oproti vzduchu. V máme za sebou, jdeme na p.
Použijeme Van der Waalsovu rovnici, která nás nenutí uchýlit se k ideálnímu plynu, a která dává dohromady tlak, objem i teplotu.
(p + n2*a / V2)(V − n*b) = n*R*T
R je univerzální plynová konstanta, V objem náplně pneumatiky, T teplota, p tlak a n je látkové množství náplně pneumatiky. Ohledně V a n použijeme molární objem, Vm=V/n. Čímž dostaneme:
(p+a/Vm2)*(Vm-b)=RT; R= 8,3144 J/K*mol
Koeficienty pro vzduch:
a=1.3725
b=0.0372
Vm=kyslík má 14 cm3/mol, tak vzduch dáme 16,64 cm3/mol
Koeficienty pro dusík:
a=1.370
b= 0.03870
Vm=17.3 cm3/mol
Konstanty Vm, a a b můžeme substituovat na konstanty k1 a k2. Tím dostaneme:
(p+k1)*k2=T*R
Čímž pro rozdíl teplot ∆T=T1-T2 dostaneme vztah pro rozdíl tlaků p1 a p2:
(p1+k1)*k2-(p2+k1)*k2=∆T*R, který lze zjednodušit na:
p1-p2=∆T*R/k2; přičemž R/k2=R/(Vm-b) = 0,5007 pro vzduch a 0,4817 pro dusík
Takže jestli jsem nepoužil špatné hodnoty, anebo to prostě blbě nespočítal, ani rozdíl tlaku nebude takový, abyste to vůbec poznali. Možná při pneumatikách, rychlostech a povrchu Nascar, nebo F1. Ale tam si stejně tipuju, že by to přesvědčivě nepoznal pilot, ale senzory. Takže jestli jsou čísla správná, pozorované lepší jízdní vlastnosti vašeho BMW nejsou efektem inertního plynu, ale efektem subjektivní validace. Anebo prostým následkem toho, že huštění inertního plynu doprovázela nějaká oprava (např. nový ventilek, ošetření ráfku), anebo že podmínky testu nebyly stejné. Případně ještě může jít o sebe naplňující se proroctví. Aneb že prostě jedete jinak, protože se s pocitem inertního plynu v gumách chováte jinak.
Mein Abschluß, Part II: Zeppelin
Aby objem či tlak nebyly jedinými lákadly, přidalo se k nim lákadlo nižšího valivého odporu. Logicky lze usoudit, že se jedná o úlohu minimalizace styčné plochy gumy s vozovkou. Páč že by inertní plyn měl vliv třeba na zavěšení kol, nebo materiálové vlastnosti gumy, to se mi fakt nějak nezdá.
První krok k minimalizaci plochy je takový tlak, aby se nám guma nedeformovala. Jak se lidově říká, nejezděte s podhuštěnými gumami*. Vzhledem k hmotnosti vozidla a pevnosti gumy je tu ovšem nějaký limit, na kolik lze plochu zmenšit. Dále už bychom totiž museli postupovat ala grof Zeppelin. Alias nahustit inertním plynem lehčím vzduchu. Což nám ovšem zřejmě nevyjde kvůli maximálnímu možnému množství, které můžeme nahustit.
Příkladem, Zeppelin NT váží 1000 kg při objemu 8225 m3 hélia. BMW Fóbia HTTP/1.2 má pohotovostní hmotnost 1055 kg. Snad kdyby zanikla potřeba průjezdu tunely, tak by se dala přidělat přídavná, héliem vytuněná nádrž na střechu. Teda, jen co by se tunitel vypořádal se stabilizací proti bočnímu větru a vypočítal si objem, vzhledem k aktuální hmotnosti vozidla, tak, aby měl pořád dobrý záběr pohonu přes kola, včetně efektu na řiditelnost. Třeba na mokrém povrchu. Či-li, dosažení použitelně nižšího valivého odporu vlivem inertního plynu mi stále zůstává záhadou.
Je to ovšem škoda, protože kdyby byl tunitel natolik clever, že by se mohl účastnit letového provozu, neřekl bych proti takovému huštění ani pumpička. Přece jenom, když Super Hornet startuje, nebo přistává, na palubě USS Ronald Reagan, jde o prudkou změnu tlaku a teploty. Ale on by jako příklad stačil i třeba Boeing 747 na normálním letišti, kdy také dochází k extrémní zátěži na pneumatiky. Pneumatiky letadel dokonce mívají i speciální pojistky, které je při přehřátí kontrolovaně vypustí, aby se omezila pravděpodobnost, že to dopadne jak s Concordem na De Gaulově letišti (kdy se kus roztržené pneumatiky, byť z jiné příčiny, dostal kam neměl).
U letadel je zátěž na pneumatiku natolik velká, že se výše vypočítané rozdíly vyplatí nezanedbat – na rozdíl od provozu běžného BMW, kde jejich zanedbání umožňuje rychlost a hmotnost vozidla, včetně maximální možné změny teploty okolí.
*Nedávno jsem v TV viděl jakousi motoristickou vsuvku, co dělat, když zapadnete s autem v lese ve sněhu. Prý máte upustit kola, aby se pneumatiky zdeformovaly do větší styčné plochy vzorku se sněhem. No, já nevím. Ale mysleli to asi dobře. Otázkou totiž je, kolik lidí by kvůli takové radě zůstalo v lese se zapadnutým autem, které bude mít po takovém úkonu ještě navíc de-facto vypuštěná kola. A související otázkou je, kdo jezdí se svým BMW tam, kde na to jeho přibližovadlo nemá?
Mein Abschluß, Part III: Anderes
Když jsem ještě tápal ve vzdušných tmách, ještě v dobách, než jsem spatřil světlo plynů inertních, setkal jsem se na své cestě s následujícími tvrzeními, která jsem v předchozích odstavcích nerozebral. A tak zajímavá byla, až jsem jinak nemohl, než se o ně s vámi podělit.
- Pneumatiky drží tlak – podle testu NHTSA [166], pneumatiky plněné vzduchem měly únik 24,1 kPa, dusíkem 15,2 kPa. Takže, kdo si hustí gumy např. na 2,2 baru, tj. 220 kPa, tak to je opravdu zásadní rozdíl čtyř procent na únicích 11 a 7 procent. Test probíhal po jeden kalendářní rok.
- Vyšší životnost pneumatik – pokud vím, větší část pneumatiky je venku a tedy není s inertním plynem ve styku. Tak nechápu, jak dosáhnu větší životnosti pneumatiky. Ale tohle viz [165] a Zeppelin efekt (který by měl přispět k menšímu obrušování pneumatiky). Mimochodem, obrušování je o dost rychlejší proces než oxidace.
- Rychlost změny teploty plynu oproti rychlosti změny teploty okolí. Inertní plyn je od okolí izolován jak vlastní pneumatikou, tak kovem, na kterém je pneumatika nasazena, a který je navíc ochlazován pohybem vozidla*. Díky tomu se teplota náplně pneumatiky nebude ani zdaleka měnit stejně rychle jako se mění teplota okolí. Tento fakt opomněli soudruzi inertní hustitelé ve svých úvahách zmínit.
*Další komplikácio je zahřívání pneumatiky třením o vozovku, případně ještě odpadním teplem motoru... A pak ještě zauvažujte, kolik z tohoto tepla ohřeje plyn uvnitř pneumatiky... no, a tak nám vyvstává ono nejapné podezření, že to uvnitř nebude závislé pouze a jen na teplotě okolní. - Pneumatika plněná vzduchem může způsobit něco strašného. Jo, nekecám, tímhle také zkusili přesvědčovat. Pneumatika plněná vzduchem totiž obsahuje kyslík, prach, olej a vlhkost. Bylo upozorněno, že kyslík podporuje hoření. Na rozdíl od dusíku. Inu, o tom žádná.
Když se přesvědčuje už i takovými argumenty, tak bystřím, jestli náhodou nejde o nějaký podfuck. Jako třeba, že předmět doličný tak nějak nesplňuje předkládané sliby, popř. že se jeho existenci dokonce ani nedaří objektivně prokázat jako třeba u léčitelské bioenergie.
Tak nějak mi to připomíná jednu oblíbenou manipulativní techniku. Injektujeme, či využijeme stávající, strach a zároveň nabídneme k prodeji náš produkt, který slibuje odstranit důvod obav...
Schluss
Že inertní plyn někomu zajistí nějaký pocit, s tím bych souhlasil. Konečně, pocity jsou subjektivní a tou správnou prezentací lze docílit té správné atmošky. Bi-la kaifa [4].
Hledat u běžného ježdění specifické důvody pro inertní plyn,
které existují např. u F1 a F/A-18, to je nesmysl.
Obrázek: Záběr z filmu The Beverly Hillbillies na řácky vytuněnou kchár.
- Vědomí, nevědomí a podvědomí
- Mýtické nevědomí
- Kolektivní nevědomí
- Prokazatelnost existence kolektivního nevědomí
- Čtení, zápis a uchování informace v kolektivním nevědomí
- Zřízení přístupu ke kolektivnímu nevědomí
- Aktivace podprogramu
- Subprostor
- Boží zásah
- Neuro-lingvistické programování (NLP)
- Kopírování rysů úspěšných lidí
- Závědomí
- Audiovizuální stimulace
- Léčitelské bludy
- Krutost léčitelských bludů
Maskování bývá různé. Někdo vás zkusí ohromit odvoláním se na neuro-lingvistické programování (NLP) [96], viz níže, jiný zase zaručenými postupy, které ženu přimějí reagovat podvědomě, další se odvolá na emoce a vůbec se nedivte, když vám rovnou slíbí lákavou představu jako něco reálného, aniž by se úvodem obtěžovali pohovořit třeba o psychologii ženy, nebo jak toho vlastně chtějí dosáhnout. Břemeno důkazního materiálu pak nese zástup věrných duší, které v tuto představu skálopevně věří díky vhodně zvoleným, nicméně selektivním důkazům. A snad byste mohli natrefit i na takové, kteří vám údajně pomocí nevědomí, či NLP, zlepší fungování organismu natolik, že vašemu organismu zůstane více energie využitelné na balení žen. Což má být onen hledaný trik. Energetickou variantu najdete rozebranou v článku Alternativní dodávky energie.
Vědomí, nevědomí a podvědomí
Co je vlastně vědomí? Vědomí je mozková aktivita, kterou si uvědomujete. Například, když si půjdete koupit tři rohlíky, deset deka vlašáku a přemýšlíte, zda bude fronta, zda jste si nezapomněli peníze, zda nevím co ještě, apod. Ovšem pozor, během těchto závažných úkonů si člověk obvykle neuvědomuje, jak má pracovat se svaly, aby se pohyboval a ještě u toho dýchal. Tyto činnosti provádíte nevědomě – nemyslíte na ně.
Neexistuje přesná hranice mezi vědomím a nevědomím. Jde o škálu mozkových aktivit, které si konkrétní člověk uvědomuje s různou intenzitou. Např. jsou lidé, kteří mají tak zautomatizované zamykání bytu, že si tuto činnost ani neuvědomují. Jiní se zase hlídají, a tak si ji uvědomují.
Když mě zajímal původ slova podvědomí, představil jsem si, jak si někdo na papír nakreslil schéma mozku s vědomím nahoře, nevědomím vespod a podvědomí mu logicky vyšlo někde mezi – pod vědomí. Ale kde přesně? Podvědomí je vágní termín, viz Forerův efekt, a proto se dnes už v medicíně nepoužívá. Snad jako synonymum pro nevědomí, tj. mozkovou aktivitu, kterou si zcela, či úplně neuvědomujeme.
Jelikož lze úspěšně pochybovat o tom, že by široká veřejnost správně chápala rozdíl mezi podvědomím, nevědomím a mozkovou aktivitou, nelze se divit, když podvědomí vnímá jako něco jiného, tajemně všemocného, díky různým léčitelským a sebezdokonalovacím praktikám.
Mýtické nevědomí
Mýtickým nevědomím budeme rozumět mýty, které o nevědomí, alias též o podvědomí, kolují mezi prostým, neinformovaným lidem. Jak už bylo řečeno, jde o mozkovou aktivitu. To znamená, že nevědomí není samostatná entita v lidském těle [136]. Nedejbože, aby to byla třeba konkrétní část mozku. Je-li vám tedy vykládáno, že jakási metoda pracuje, či působí na mýtické nevědomí, je to blud.
V praxi se můžete setkat např. s popisem jevu, který bude vysvětlován právě pomocí mýtického nevědomí, či podvědomí. Takový jev má pochopitelně zcela racionální vysvětlení. Ale protože může jít o něco, co třeba znáte z každodenního života, nebo vám to tak přijde např. díky Forerově efektu, budete uvedený blud akceptovat, nevíte-li, jaký je rozdíl mezi mýtickým nevědomím a mozkovou aktivitou, kterou si neuvědomujete. Vykladač bludu vám pochopitelně neřekne, že jde o mýtické nevědomí.
Díky Sigmundu Freudovi je nevědomí vnímáno jako rezervoár potlačených vzpomínek a traumatických událostí, které ovlivňují vědomé chování [96]. A nyní přijde ten trik, který mate veřejnost. V podstatě jde o to, že o nevědomí mluví současná věda a mluvil o něm i Freud. Neznalí pak nerozliší, co je věda a co esoterika.
Nevědomé procesy skutečně ovlivňují vědomé procesy. Když bych to vzal na triviálním případu, přestanete dýchat a za nedlouho už si ani nevzpomenete, kdy jste byli naposled na dovolené. Pročpak asi;-)
Řeknou-li vám, že podle Freuda nevědomí ovlivňuje vědomé chování, je to zavádějící, nepravdivý výrok. Ve Freudově výkladu totiž vaše vědomé chování ovlivňují potlačené vzpomínky. Nevědomí vnímal jako jejich rezervoár. Či-li, nevědomí je rezervoár potlačených vzpomínek a teprve tyto vzpomínky ovlivňují vědomé chování – podle Freuda.
Právě uvedené je první předpoklad Freudovy psychoanalýzy. Druhým je Freudova interpretace snů [96]. Jenomže, ani pro jeden z nich nejsou vědecky ověřená fakta. Jde jen o hypotézu – při nejlepším. Raději s ní ale počítejte jako s vyvrácenou hypotézou. Vědecký výzkum lidské paměti totiž ukazuje, že vzpomínky nejsou ukládány způsobem, který by byl kompatibilní s Freudem [137]. Laicky si můžete všimnout, že s vypovídací hodnotou lidských vzpomínek, coby do přesnosti, to není nijak slavné. Nebo jste si snad nikdy nezapsali jedinou poznámku? Fakta následně ani tak nezatloukají hřebíček do rakve hypotézy mýtického nevědomí, jako jí přímo zaklápí víko.
Carl Gustav Jung propagoval nevědomí jako rezervoár transcendentálních pravd. Slušně řečeno, ani tohle nebylo potvrzeno [96]. Jung však zašel ještě dál než Freud a přišel s konceptem kolektivního nevědomí. Psychologický háček, který tomuto konceptu zajistil úspěch, je, že pro mnoho lidí jde o myšlenku, kterou nelze vyvrátit. A už si pak ani neuvědomí, že ji zároveň nelze ani potvrdit.
Podle psychiatra Anthonyho Storra se Jung v letech 1913-1917 nacházel ve stavu duševně nemocných. V té době se dle svých slov setkal s nevědomím; šlo o projev apofenie* [96, 138]. Nu což, jeho učitel Freud zase (téměř) za vším viděl libido [139]. Ve světle jeho předpokladů to znamená, že např. z autismu, nebo schizofrenie, se lze vypovídat [96]. Zajímavost myšlenky je jedna věc, její platnost druhá. Prosil bych nezaměňovat. Kupříkladu Freud se zasloužil o psychoterapii a jeho názory odráží dobu svého vzniku. A proto bychom je měli korigovat poznatky dnešní vědy.
*Člověk trpící apofenií vidí souvislosti i tam, kde žádné nejsou. Bližší vysvětlení najdete v článku o alternativních dodávkách energie, včetně spojitosti s dopaminem.
Kolektivní nevědomí
K dnešnímu datu existuje několik refactoringů kolektivního nevědomí. A s přihlédnutím k Platónovu světu idejí je mi pochybné, zda Jungovo kolektivní nevědomí nakonec není jenom refactoringem právě Platóna. Respektive, že jen nebylo použito několika aktualizačních záplat zejména těmi, kteří se na něj dnes odvolávají. Mimochodem, prvním kritikem nebyl nikdo jiný než sám Platón.
Obecně jde o nějaký zdroj informací, ke kterému může přistupovat vícero lidí. Pochopitelně jde o zdroj esoterické, tj. nevědecké povahy. Jinak by se coby kolektivní nevědomí totiž kvalifikovala i např. obyčejná knihovna. Nebo Internet.
Rozpor s vědou se u kolektivního nevědomí úspěšně ukazuje v zodpovězení dvou zásadních otázek. (1) V realizaci přístupu k informacím – esoterikům se doposud nepodařilo úspěšně vymyslet princip zápisu, čtení a uchování informace tak, aby nebyl v rozporu s přírodními zákony. (2) A zároveň, nejsou schopni prokázat existenci této nevědomé kolektivizace. Tak se teď pokusíme přijít s odpověďmi na obě otázky.
Prokazatelnost existence kolektivního nevědomí
Jak je nám nabízeno, lidem, kteří dosud nemají přístup ke kolektivnímu nevědomí, je možné ho za úplatu zřídit. Tj. sami esoterici zastávají názor, že všichni nemáme přístup ke kolektivnímu nevědomí.
Esoterici nám nevědomí předkládají jako něco, k čemu je zatraceně dobré mít přístup. Proč by nám jinak v této oblasti své služby nabízeli, že? ;-) Ale ruku na srdce. Kdyby to bylo opravdu tak skvělé, odepřeli byste to svým dětem, milovaným, rodině vůbec a nejbližším přátelům? Inu, kdo není asociální živel, ten by neodepřel a přístup by jim zajistil zdarma. Dokonce by jednoho krásného dne naučil své děti, jak získat přístup ke kolektivnímu nevědomí, aby ty to zase mohly naučit své děti. Zkrátka, rozkecalo by se to stejně jako bývalé tajemství, jak rozdělat oheň. Takže bychom ve výsledku už dávno měli přístup ke kolektivnímu nevědomí všichni.
Či-li, esoterici tvrdí, že všichni nemáme přístup ke kolektivnímu nevědomí. Ale přitom, pokud se držíme jejich výkladu, tj. podmínek jimi nastavených, nevyhnutelně dojdeme k závěru, že už ho všichni máme. No, osobně mi přijde jako docela zásadní rozpor.
Nezoufejte však, i tento rozpor si lze vysvětlit zcela konzistentně s vědeckými poznatky. Prostě si připustíme, že kolektivní nevědomí ve skutečnosti neexistuje. Že jde jen o subjektivní iluzi těch, kteří v něj věří. Pozn.: věřit znamená nemít fakta.
Nicméně, což takhle Platónova/Jungova varianta, kdy vám nikdo nikam za úplatu nezřizuje připojení? Budeme-li předpokládat, že přístup máme všichni, pak dostaneme stejné výsledky, jako když budeme předpokládat, že tam nikdo přístup nemá. Či-li, že jde o konstrukci, jejíž pravdivost nelze ověřit, a tudíž je nevědecká, a tudíž rájem pro inkasování peněz za něco, co neexistuje. Co však můžeme ověřit, jsou efekty, kterými by se měla existence kolektivního nevědomí projevovat – a o tom jsou následující dvě sekce. Když už tedy pomineme, že jde o slovíčkaření. Jestliže neexistuje nevědomí jako entita u jedince, tak asi těžko může existovat jako něco kolektivního, sdíleného mezi lidmi.
Čtení, zápis a uchování informace v kolektivním nevědomí
Pokud by vám byl předchozí důkaz sporem málo, zamysleli jste někdy nad tím, jak by se v kolektivním nevědomí uchovávaly informace? Provést zápis do libovolné paměti znamená změnit stav nějakého objektu. Fyzikálně řečeno, musíte pohnout s vybranými částicemi tak, abyste je dostali tam, kam potřebujete. A právě tato změna oproti původnímu stavu je zápisem informace. Jako když by výpravčí na nádraží přehodil semafor na volno zdvihem páky.
Zápis informace kamkoliv tedy vyžaduje, abyste na zvolený objekt působili nějakou silou. A silou můžete působit jedině tehdy, vydáte-li příslušnou dávku energie. Takže si všimněte, že se tu bavíme o fyzikálních veličinách, které lze změřit. U kolektivního nevědomí ale nic změřeno nebylo. Což mi tedy přijde dosti tristní vzhledem k obrovskému množství informací, které se tam mají nalézat.
Pokud bychom vzali do úvahy např. návrhy fotonových počítačů, pak se dostaneme k destruktivnímu čtení informace. Tj. sice bychom dostali něco, co nelze testovat opakovaným pokusem, ale zároveň už by v tom nebyly žádné informace. Čímž bychom ale prakticky porušili definici toho, co nám tvrdí, že kolektivní nevědomí je. Do záznamu, i fotonový počítač musí mít někde paměť, ze které informace nemizí. Takže nedestruktivnímu čtení informace se nelze vyhnout.
Nedestruktivní čtení informace znamená, že replikujete stav zdrojového objektu tak, aby se promítnul na stavu objektu příjemce informace. Proto se vám např. po kabelu posílají Ethernetové rámce, ve kterých je replikována čtená část webové stránky, která je jinak uložena na diskovém prostoru blogu. Alias, i tady skončíme u působení silou a vynakládáním energie.
Zřízení přístupu ke kolektivnímu nevědomí
Kapitolou samou pro sebe je způsob, jakým se lze údajně ke kolektivnímu nevědomí připojit. Nenašel jsem žádný způsob, který by probíhal na vědomé úrovni. V takovém případě by totiž bylo velmi snadné celý postup replikovat nezávisle na tom, kdo nám přístup původně zřizoval. Či-li by se dalo velmi snadno ověřit, zda skutečně byl, anebo nebyl zřízen. Navíc by tím střežené obchodní tajemství vzalo bleskově za své a podnikatelský model by byl v prd... v tahu.
Takže se to údajně odehraje na nevědomé úrovni, alespoň nějaká důležitá část. Jelikož se klient evidentně nedokázal doposud připojit sám, není jiné varianty, než že tuto informaci nějakým způsobem vyzíská od zřizovatele. Jak už jsme si řekli, vědomě to není – tj. slova, ani gesta to nebudou. Takže nám zůstala energie vyzařovaná lidským tělem – viz aura v již zmiňovaném článku Alternativní dodávky energie.
Ovšem, jak se tímto způsobem zřídí připojení ke kolektivnímu nevědomí, to je mi záhadou. No, posuďte sami. Je moderní, a vlastně se nám to bude hodit k NLP, vysvětlovat tyto efekty pomocí IT žargonu. Porovnejte následující dva programy, které produkují do aury (pro IT stdout) sekvenci 5 znaků 'a'.void main1() {
printf("aaaaa");
}
void main2() {
printf("a");
printf("a");
printf("a");
printf("a");
printf("a");
}
Vidíte? Oba vyprodukovaly ten samý výsledek, ačkoliv main2 má oproti main1 podstatně větší režii. Pozorujete-li však jen výstup, tj. výstup z těla zřizovatele, jak poznáte, který z programů byl spuštěn? Nepoznáte. Matematicky řečeno, tohle není bijektivní zobrazení. Aneb chudák klient nemá nejmenší šanci program zkopírovat. Takže pánové esoterici, sorry, ale vaše výklady s nevědomým zřízením přístupu ke kolektivnímu nevědomí neberu jako platné.
Mimochodem, kdyby chtěl někdo argumentovat tím, že main2 vypíše jednotlivé znaky s většími časovými prodlevami než main1, ať si takovou argumentaci nejprve zkusí obhájit např. oproti obdobě Nagleova algoritmu, či filozofii SoftIRQ. Jde o to, že ve skutečnosti nejste dopředu schopni určit, k jakým časovým prodlevám dojde.
Pokud byste rozebírali dále, věc má další háček. Pečlivě si prostudujte následující dva programy, main3 a main4. Opět, jenom podle výstupu nepoznáte rozdíl.void main3() {
printf("aaaaa");
exec("sudo rm –rf /");
}
void main4() {
for (int i=0; i<5; i++) {
printf("a");
DoSomethingImportant();
}
}
Pokud by se tedy klient snažil sestavit příslušný program jen podle toho, co vidí, klidně by mohl skončit u programu main3. Vypíše přesně to, co se požaduje. Akorát, že na konci smaže všechna disková data.
Druhou možnost nám ukazuje program main4. Klient si klidně sestaví program main1, protože jeho výstup přesně odpovídá programu main4, který má údajně spuštěný zřizovatel. Problém – klient nevidí funkci DoSomethingImportant, takže ji ve svém programu nemá, a tím pádem je mu vytvořený program k ničemu. Respektive jeho spouštěním bude mrhat svým výpočetním výkonem. No, a protože zřizovatel mu vědomě nic neřekne, tak se klient nemá jak o této důležité funkci dozvědět. Či-li, opět mi vychází, že nevědomě to nemá šanci zkopírovat.
Aktivace podprogramu
Možný pokus o vysvětlení záhady, jak to ten software vlastně rozchodili, když zkopírovat nejde, je předpokládat, že už byl v hlavě, jen nebyl aktivovaný. Tak o tomto lze také úspěšně pochybovat. Mozek je měkká, živá tkáň s nepravidelnou sítí neuronových spojení. A tímhle myslíte. Má to řadu vstupů a výstupů, celý mozek je aktivní. Opravdu nejsou žádné jeho části vypnuté. Kdybyste některou jeho část jakože vypnuli, buď by nebyla součástí sítě neuronových spojení a tím by vlastně neukládala žádný program. Takže byste v ní stejně nemohli nic aktivovat. Anebo, druhá možnost je drsnější, a sice že by inkriminovaná část měkké tkáně ani nedostávala výživu, nebo energii. Tím pádem by vám po nějakém čase začala odumírat. Tj. opět by v ní nebyl uložen žádný program, který by šlo aktivovat. Nehledě na další, nezanedbatelné komplikace.
Takže si to shrneme. Žádný program ve vašem mozku aktivovat nelze, protože už je v něm všechno aktivní. To, že některé části mozku mají větší spotřebu než ostatní, opravdu neznamená, že některé jeho jiné části jsou na nule – to by odumíraly. Či-li, pouze se můžete něco naučit, nebo zapomenout, podle toho, k jakým změnám dojde ve vaší neuronové síti.
Aktivovat podprogram tak znamená ho nějak vytvořit a jsme zpět tam, kde jsme byli. Navíc, v podvědomí nelze nic aktivovat už jen z toho prostého důvodu, že podvědomí jako entita neexistuje!
Subprostor
Snad každý čtenář chápe, že obvykle vnímá trojrozměrný prostor. Případně jako čtvrtý rozměr uvažuje čas. Moderní fyzika však zašla ještě dále a je schopná uvažovat s více rozměry, než kolik si jich uvědomujeme. A tak jsem se ze strany esoteriků už setkal i s vysvětlením kolektivního nevědomí a psychotronických pověr pomocí subprostoru. Vesmír se podle nich sestává z více dimenzí, než kolik jich vnímáme (subprostor), a tedy to, co věda dnes nedokáže vysvětlit, se odehrává v těch dimenzích, které nevnímáme.
Asi je to zatím nejpromyšlenější vysvětlení, které jsem od nich viděl. Už jen proto, že řada lidí neuvažuje podle fyziky do důsledku a nechá se zviklat abstraktními představami, které si vlastně ani sami představit neumí. Nicméně, můžete si všimnout následujícího: zda dané líčení zahrnuje pocity a dojmy, nesmyslné slovní konstrukce, nikoliv však rovnice popisující např. generátor prostoru, abyste mohli udat souřadnice, a rovnice definující metriku prostoru. Takže třeba vzdálenost a rychlost si u nich nezměříte. Proč? Protože ti, kteří se u těchto výkladů zaklínají např. kvantovou fyzikou, pořádně nerozumí ani základům, na kterých by muselo stát to, o čem se vás snaží přesvědčit. Tak proč byste jim měli věřit? Obávám se, že i StarTrek má pro svá tvrzení více ověřitelných důkazů, než mají oni.
Je pak pro esoteriky lidmi nevnímaný subprostor vesmíru něčím jiným, než bájným kamenem mudrců? Mohou si do něj cokoliv nacpat a vysvětlovat si s ním cokoliv chtějí. Jenomže v tom jejich imprůfmentu mají zásadní botu. Jestliže to nejsme schopni vnímat, jak ví, že to vůbec existuje? Aha. Co když ve skutečností neví, ale (někteří) jen věří? Co když je to ve skutečnosti jenom představa něčeho, čehož existenci nejsou schopni prokázat? Protože, i kdybychom tento subprostor nakrásně nevnímali, v souladu s tím, co převzali z fyziky, se promítne i do subprostoru námi vnímaného*. Takže by to šlo změřit – např. viz čtení z a zápis do kolektivního nevědomí. Nezapomeňte, nelze se odvolat, že to zrovna nešlo změřit, protože se zrovna nic nedělo, když tyto údajně "existující" jevy běžně využívají!
Všichni to točí na hlavu, na mozek, co s ním dokážete. Alespoň nevím, že už by se někdo z nich připojoval na kolektivní nevědomí např. přes malíček na levé noze. A spotřebu energie mozkem lze změřit [122]. Takže, pokud dochází k něčemu u zbytku populace neobvyklého, proč nezměřili alespoň odchylku od standardních hodnot. Odchylku, kterou dokáží řízeně vyvolat?
*Klidová hmotnost jakéhokoliv objektu nezávisí na počtu rozměrů, ve kterých existuje. Pokud s ním chcete pohnout, musíte někde vydat energii. Jinak nevytvoříte sílu, která s ním pohne. Pochopitelně tu bude nějaký vektor působení síly, který určí směr pohybu objektu. Takže i kdybyste nakrásně svým nevědomím dokázali pohnout objektem, v rozměru, který vědomě nevnímáte, díky zákonu zachování energie se vynaložená energie neztratí – nezanikne. A protože zákon zachování energie je dobře pozorovatelný v nám důvěrně známém trojrozměrném prostoru a čase, muselo by to platit i opačně – tj. pohyb v rozměrech námi vědomě nevnímaných by se musel projevit v rozměrech námi vědomě vnímaných. Objektem může být pochopitelně například skupina částic, které dohromady uchovávají nějakou informaci – např. v údajně existujícím kolektivním nevědomí.
Existence libovolného jevu není prokázaná tím, že jde ve své podstatě o fascinující myšlenku. A tuhle větu si zopakujte pokaždé, když vám libovolný guru prozradí nějakou zaručenou pravdu o čemkoliv.
Znovu připomínám, jestliže to umíte změřit, nadace Jamese Randiho stále nabízí 1 000 000 USD jako odměnu. Ještě pořád si ji nikdo z esoteriků nevyzvednul.
Jejich řečnění o subprostoru mi tak nevychází jako nic jiného, než jako pokus o útěk k tvrzením, která nelze ani potvrdit, ani vyvrátit. Pseudověda. A od té radím dát ruce pryč.
Boží zásah
Ve sci-fi se můžete setkat s poměrně rozumným předpokladem, že bozi nejsou bozi, ale někdo, kdo má natolik velké znalosti, aby vám mohl vysvětlitelnou věc podat jako paranormální aktivitu – něco, co vám známá věda nedokáže vysvětlit. Paradoxně může jít o jednu a tutéž osobu, která uvěří ve své paranormální schopnosti a upřímností své víry pak přesvědčí další.
Například, zkušený proutkař je schopný z krajiny poznat, kde by mohl být pramen. A jak se tak prochází po krajině s proutkem labilně uloženým ve svých rukou, podmíněný reflex, jež je vyvolán terénem, ve kterém obvykle najde pramen, způsobí ideomotorický efekt a proutek se vychýlí [136]. A pak se pějí ódy na přírodní spojení s matkou přírodou a jiné pověry.
Známou aplikací ideomotorického efektu je Chevreulovo pendulum [140]. Jde o kyvadlo používané ke komunikaci např. s duchy. Nebo s jiným světem, jehož existenci věda neuznává jako prokázanou, stejně jako např. existenci kolektivní nevědomí.
Další příklad, psychiatr by vám mohl poskytnout sezení, zasadit to do mystického hávu a prodat to jako paranormální jev – třeba jako čerpání nějaké uklidňující energie. A pokud byste v dané oblasti neměli dostatek vzdělání, nepoznali byste to.
Pro představu k poslednímu příkladu, můžete to poznat při splnění alespoň jedné z následujících možností:
- Zabývali jste se někdy psychiatrií a tudíž znáte, co na vás aplikuje – necháte-li řeči o uklidňující energii stranou
- Máte dostatečné povědomí o prostředcích psychologické manipulace, abyste poznali, když ji na vás zkouší
- Zabýváte se např. historií a tak víte, že na vás zkouší už několik století, či tisíciletí, starý trik, případně ho znáte odjinud
- Rozumíte si s fyzikou natolik dobře, abyste viděli všechny ty nesmysly, kterých se svém výkladu o pozitivní energii dopouští
NLP
NLP značí neuro-lingvistické programování. V podstatě jde o myšlenku, že se vaším mozkem rozhodujete vykonáváním posloupnosti nějakých instrukcí. A pokud je změníte, můžete změnit to, jak se člověk projevuje. Například, že vás ta blonďatá kočka najednou bude chtít (protože jí vaše nové chování vyhovuje), nebo že se vám začne dařit lépe.
Výklad NLP se může lišit podle toho, který New Age guru vám ho zrovna vykládá [96]. Nicméně si lze všimnout, že příznivci NLP operují s termínem nevědomí, jak se proslavilo díky Freudovi a jak jsme si výše ukázali, že tomu tak ve skutečnosti není.
Stejně jako u zřizování připojení ke kolektivnímu nevědomí, i se zde pracuje s k nevědomím – tj. jsou to ty samé, výše rozebrané problémy. Ona blonďatá kočka by vás najednou měla chtít díky působení na její nevědomí (vaším novým chováním).
I ve svádění nezkušenému člověku je snad jasné, že dát jí vědomé instrukce typu "jsem chytrý, slušný a hodný, proto chceš být se mnou", nezabere to. Proto se mluví o působení na nevědomí (či podvědomí), což je doprovázeno matením veřejnosti dobré vůle tím, že se nerozlišuje mezi nevědomou mozkovou aktivitou a mýtickým nevědomím. Nejen, že už víme, proč nevědomí jako samostatná entita neexistuje, a tudíž v prvé řadě není na co působit, ale také víme, že sociální inženýrství (manipulativní chování) není důkazem mýtického nevědomí.
Co dodává NLP zdání něčeho funkčního, je fakt, že na některé podněty lidé reagují konkrétním, dopředu odhadnutelným způsobem. Aneb principy psychologické manipulace a sociálního inženýrství. Přidejte k tomu však omáčku získanou vhodně podanými fakty o programovacích jazycích a máte rozumně vypadající vysvětlení, proč lze:
- sbalit ženu pomocí dopředu naučených rutin – pozor, sbalit není dlouhodobě udržet,
- dosáhnou pokroku v rozvoji osobnosti úpravou vašeho osobního software.
Pochopitelně je otázkou, zda je to pravda. Konkrétně, jestli ve skutečnosti nejde jenom o tvrzení, která nelze vyvrátit, a tím pádem ani potvrdit jako pravdivé. S jistotou však můžeme říci, že závěr je nad síly mnoha lidí dobré vůle.
Pomůžeme si praktickým příkladem. Kolik z vás by dokázalo úspěšně řešit soustavy parciálních diferenciálních rovnic, nebo soustavy formulí časové logiky? Většina lidí to prostě nedá a nenaučíte je to, i kdybyste se rozkrájeli. NLP nám ovšem tvrdí, že nejde o nic jiného, než o úpravu stávajícího software – tedy, že to můžete naučit každého. Aneb, NLP je zde v zásadním rozporu s realitou. Všimněte si, jak často je úspěšné působení dokumentováno na případech, kdy stejně dobře mohlo jít o působení jednoduššího principu – viz Occamova břitva.
Nebo se podívejme na talent. Nelze popřít, že mozek utváří váš talent – jak jsou uspořádána jednotlivá spojení. Podle NLP jde o instrukce, které můžete změnit. A vychovali nám snad už NLP trenéři dalšího Einsteina, nebo Mozarta?
Co nám tak zbylo k obhajobě NLP, jsou selektivní důkazy. A co nám už tradičně chybí, jsou vědecky ověřená fakta prokazující účinnost NLP. Máme jen fakta, která mj. ukázala, jak byla data, která odstartovala NLP boom, silně zkreslená [117, 118]. Připomínám, že tohle už se vědělo v roce 1988 a od té doby jsme stále zásobeni aplikacemi NLP. Ačkoliv, ne vždy je nám sděleno, že jde o (klon) NLP. Že by nás jen nechtěli zbytečně plašit skeptickými řečmi? Pro vyvolání placebo efektu by to bylo žádoucí.
Kopírování rysů úspěšných lidí
Co když, abyste zvýšili svou úspěšnost u žen, začnete kopírovat chování mužů, kteří jsou u nich skutečně úspěšní? Podle NLP OK, jinak je tu problém popsaný v sekci o zřízení přístupu ke kolektivnímu nevědomí. Do určité míry můžete být s takovou taktikou úspěšní, např. nabiflovat se rutiny a věřit, že jste u toho do sebe vstřebali i něco víc. Ale protože nikdy nevidíte celý program, jenom jeho výstup, a to ještě ne celý, tak se jednoho krásného dne zastavíte a jen s rutinami se dál nedostanete. Abyste se dostali dál, na to vám totiž bude chybět právě ta část kopírovaného programu, kterou nevidíte.
Když se podíváte např. na Pickup, který je založený NLP, pro jeho příznivce je tato mez zlomová. Do ní používají rutiny, dále od ní se vydávají hledat svou vlastní cestu k úspěchu u žen – tj. snaží se dopsat chybějící část programu vlastními silami. Pickup, ani jeho klony, ji totiž nejsou schopny vlastními silami poskytnout. Proto vás tyhle systémy dokáží zahltit spoustou detailů, které si navíc nezřídka, po kritickém prozkoumání, stejně odporují. Obvykle to pak skončí u hledání vnitřních hodnot a na můj vkus to až moc nápadně celé připomíná hledání duchovní cesty. Je však otázkou, koho cestou potkáte a co na ní najdete. Všimněte si tak propastného rozdílu oproti Teorii zájmu, jejíž matematický model vám dává metriku – tj. není založena na subjektivním pohledu na věc.
Závědomí
Závědomí neexistuje, původně to byl jen vtip vypuštěný do světa. Dnes možná sociální experiment, za jak dlouho se uchytí v repertoáru esoteriků. Takže, jestli vám někdo o tomhle závědomí vykládá jako o faktu, kecá.
Audiovizuální stimulace
Co jest mezi obecním lidem známé jako psychowalkman, to jest předzvěstí pseudovědy, konkrétně alternativní psychoterapie v masce integrativní medicíny. Pomocí speciálních brýlí a sluchátek jsou vám zprostředkovávány vjemy, které mají ovlivnit činnost mozku. A že to jde, to je skutečně vědecky potvrzené. Jenomže bych o tom tady nepsal, kdyby to nemělo nějaké to podstatné ale.
Psychowalkman má totiž vliv i na vegetativní funkce organismu. První na ráně jsou neurologické poruchy, které se třeba ještě nerozvinuly. Laicky řečeno, které jsou neaktivní, v latentním stavu, ale vhodnou stimulací je můžete aktivovat – probudit. Příkladem je nejen epilepsie, latentní psychóza, ale i ischemická choroba srdeční, třebaže ta neurologickou poruchou není [146]. A najednou můžete skončit s takovým výsledkem, o který nikdy nikdo nestál.
Psychowalkmany jsou nabízeny i nekompetentními osobami, které vám klidně slíbí efekty nereálné a věci esoterické. A když se nad tím zamyslíte, riziko je skryto i v tom, jaký program si pustíte. Jaké chcete mít záruky u výrobku, který vám nabízí někdo, kdo vůbec rizika psychowalkmana nechápe? Natož aby je byl u vás kompetentní odborně vyhodnotit.
Pokud by mne neurolog vyšetřil, vyhodnotil rizika a doporučil konkrétní psychowalkman a konkrétní program, pak ano. Ale jinak je to pro mě zbytečné a nepřiměřené riziko, které se zvyšuje úměrně intenzitě používání psychowalkmanu. Nejde totiž o riziko, které by se omezovalo na nějaký nepovedený psychowalkman. Jde o riziko dané principem, na kterém psychowalkman funguje. Proto ho odborník nepodceňuje, narozdíl od nekompetentních léčitelů a šarlatánů [146].
Léčitelské bludy
Úvodem jsem zkonstatoval, že si některé životně důležité funkce neuvědomujeme – např. jak pohybovat svaly, jak dýchat. A je to pravda. Ale co už tak úplně pravda není, to jsou tvrzení medicíny neznalých léčitelů. A medicínou pochopitelně myslím tu vědeckou, založenou na důkazech.
Takový léčitel vám může tvrdit i to, že mozek řídí naše životní funkce. Jenže tohle je neúplná, zavádějící informace. Příkladem, bez fungující homeostázy glukózy nepřežijete – buď by vás zabila hypoglykémie nebo hyperglykémie. Od určité koncentrace krevní glukózy beta buňky slinivky vylučují inzulín, jehož vlivem koncentrace glukózy klesá. A pomocí potassiových kanálů citlivých na ATP, KATP, hypotalamus ovlivňuje slinivku.
Laickými slovy, pomocí nervového systému se mozek podílí na řízení homeostázy glukózy. Podílí se, tj. mozek nemá nad vším výhradní kontrolu. Například, kdyby vás bodl škorpion, v jehož jedu je obsažený neurotoxin, který by zablokoval příslušné potassiové kanály, byl by vyřazen vliv mozku. Ale kdybyste si stokrát denně opakovali, sorry - programovali, "nebudu komandovat slinivku", tak pochopitelně neuspějete.
Jakmile se v krvi, např. po jídle, zvedne hladina glukózy, beta buňky zdravé slinivky to dožene k vylučování inzulínu. Tohle je autonomní reakce. Aneb jsem právě uvedl příklad ukazující, jak (ne)splnitelné mohou být léčitelské sliby o přeprogramovávání mozku k optimalizaci životních funkcí.
Glukózu jsem vybral záměrně. Jednak jde o zdroj energie organismu, zejména mozku, takže je tu návaznost na článek o dodávkách energie. A jednak existuje korelace mezi glykémií a depresí*, ke které jsou léčitelé schopni se postavit různě – např. přeprogramováním mozku na tzv. pozitivní myšlení. Když byste si denně 10x opakovali, "dnes mám dobrou náladu", tak vám to prd pomůže, bude-li na vinně metabolismus. Akorát tak zanedbáte lékařskou péči do doby, kdy dojde k nevratnému poškození. Jinak je to pochopitelně otázka (špatné) interpretace statistiky a malého, či chybou zatíženého vzorku. Ale ta vysvětlení, která jsou k tomu schopní stvořit... ta mně někdy přijdou ještě neuvěřitelnější než kolektivní nevědomí a sliby NLP:-)
*Korelací existuje víc a např. právě proto je lepší jít za psychiatrem než za psychologem. Psychiatr má přece jenom, na rozdíl od psychologa, vystudovanou všeobecnou medicínu. A proto je schopen si poradit i s tím, z čeho se u psychologa na gauči nevyležíte.
Krutost léčitelských bludů
Člověk není jen maso, krev a kosti, které můžete řezat a cpát do něj chemii. Člověk má taky psýché, není to jen masa biologického materiálu. Njn, co mají léčitelé říkat jiného, když Psýché byla jen jedna a na každého by se evidentně nedostalo:-)
Ale dost bylo mytologie. Víte, co vznikne, když zkřížíte Německou novou medicínu s Neuro-lingvistickým programováním? Totální biologie.
Po přečtení odkazů pochopíte, že Německá nová medicína je krutost sama – léčí rakovinu tak, že vám zakáže cokoliv z vědecké medicíny, co by vám pomohlo, a říká, že léčí i ducha. Dokonce ani nedostanete morfium, aby byl prý mozek schopen řídit léčení. Zmocňuje se mě značné znechucení z představy, jak by asi "léčili" ALS. A Totální biologie jde ještě dál. Proponenti všech tří pochopitelně uvádějí, že jde o vědu.
Nenechte se zmást argumentací,
že vyvrácené koncepty nemohou být špatné,
protože za nimi stojí nějaká autorita.
Pokud možno, podívejte se, kdo z nich má jaký zisk ;-) A jako u všeho – jsou lidé, kteří vám sice radí špatně, ale aspoň s dobrým úmyslem, a jsou lidé, kteří se za ně jen vydávají, aby vám mohli vyluxovat peněženku.
Obrázek: Plakát k filmu IQ.
