Co na sebe?
Otázka, co na sebe, má ve skutečnosti celkem jednoduché řešení. Využijte svůj pozorovací talent k aplikaci určení výše zájmu dle Teorie zájmu. Dívejte se, co se slečnám, které vám vyhovují, líbí a podle toho se zařiďte. Hodně vám napoví už jenom to, jak se sama obléká.
Problém oblečení je v tom, že ačkoliv existují nějaké vize, co je zrovna v módě, nelze se jimi řídit doslovně. Minimálně už jen proto, že všechno vám slušet nebude. A pak také díky otázce vaší kultury. Vezměme si příkladem hudební styly, Mají vliv i na vizáž svých posluchačů a těžko očekávat např. spokojený svazek hard-rockera a hip-hoperky. Není tedy vždy žádoucí, abyste se řídili jenom tím, že jí se zrovna něco takového líbilo. Proto je v předchozím odstavci podmínka "slečny, které vám vyhovují".
Rady některých vizážistů sice asi k zahození být nemusí, dobré oblečení ocením, ale jako normální chlap mám i přednější zájmy, než se tak intenzivně zaobírat módou. Přijde mi, že pokud se až příliš snažíte dosáhnout nějakého ideálu v oblečení, pak si nevěříte, že máte co nabídnout ze své osobnosti. Tak to byla použitelná fakta. A nyní se na otázku vzhledu pojďme podívat z pohledu subjektivní validace.
Základem vkusného oblečení každého muže je košile, anebo alespoň polo-tričko. Dodá vám to ten sexy vzhled, který dokreslíte kalhotami. Hledáte-li něco na všední příležitost, nejenom že můžete zvolit i plátěné kalhoty, ale můžete si vzít i rifle. V takovém případě se ovšem vyplatí přece jenom zauvažovat i o tričku. Jak se říká, vyjímka potvrzuje pravidlo, zejména v případě véčkového výstřihu. Je třeba si vyzkoušet, co vám sedne, a podle toho se dál zařídit.
Důležitým faktorem je i barva. Monotónní oblečení většinou působí nudně a nezajímavě. Ale kdo viděl Muže v černém, anebo i 007 v obleku, musí uznat, že jedna dominantní barva bez ozdůbek není vždy problém. Zkuste si vzít jednobarevné kalhoty a tričko v jiné barvě. Anebo ve stejné barvě, ale se vzorem, který ho odliší.
A takhle bych se mohl rozepisovat dál a dál a dál... a dál a přitom jsem vám neřekl nic konkrétního. Na začátku každého obou odstavců jsem napsal, že se něco má, či nemá, dělat, abych vzápětí poskytl i rozumně vypadající argumenty na obhajobu opačného rozhodnutí. A každý se tak může ztotožnit s tou variantou, která mu vyhovuje. Alias provést subjektivní validaci. Druhý odstavec je úskočnější v tom, že končí ve stejném duchu, v jakém začal.
Protože si každý najde to, co je pro něj významné, není třeba uvádět důkazy tvrzení. Proč? Vždyť si to přece sám myslel a tedy je to jasné. Subjektivní validace je proto výborným nástrojem psychologické manipulace – můžete úspěšně předstírat, že je něco pravda, aniž by to skutečně musela být pravda.
Jak oslovit?
Ukažme si to ještě na jednom příkladu, kde půjde o tvrzení s nenulovým počtem Pinocchiových nosů. Mějme ukázku "typického" oslovení ženy:
Nějakou chvíli nervózně přešlapoval před školou a čekal, až objekt jeho zájmu vyjde ven po přednášce a oni se náhodou potkají. Jak se čas blížil, začínal být čím dál tím více nervóznější. Co když už s někým bude? Co pak? A pak konečně vyšla ven. Naštěstí sama. S notnou dávkou úlevy, a že to bylo na hlase hodně poznat, ji pozdravil "Jé ahoj, to jsem rád, že Tě vidím". "No ahoj, tebe už jsem neviděla..." odpověděla vlídně. "No, a co ty, jak se máš?" "Jo dobrý, jde to" a takhle nudně ta konverzace pokračovala, až mu řekla "promiň, ale už musím jít". Chudák. Byl tak vykolejený, že už jenom nervózně zakuňkal prosbu, jestli by s ním nešla do kina. Slíbila mu, že se ozve, jak bude mít čas.
Každý, kdo se kdy někoho pokusil sbalit, se alespoň na začátku obával odmítnutí. A proto je možné takovou situaci považovat za typickou – najdete tam prvek, se kterým se ztotožníte alias subjektivní validace. Na druhou stranu, s počtem absolvovaných oslovení sbíráte zkušenosti a pokud nejste vyloženě na hlavu, tak se snažíte poučit z předchozích nezdarů. Po nějakém čase se prostě sami naučíte, co dělat a co ne, a takové líčení ve vás vyvolává úsměvné, nostalgické vzpomínky, jak už tohle máte za sebou. Či-li jste opět subjektivně validovali prvek, se kterým jste se ztotožnili. Je jedno, zda jste zoufalec, či úspěšný flyboy Eda. Každý si tam najde to svoje.
Tedy až na lidi, kteří opravdu používají mozek. Ti se totiž zeptají – "Aha, a jak se přišlo k tomu, že zrovna takové oslovení je typické?" Nedejbože, když mají alespoň nějaké povědomí o psychologické manipulaci a dobře vědí, že se také právě mohli setkat s jedním z jejich nástrojů. Držitel Pinocchiových nosů totiž může krásně honit vodu na případech, které se v praxi téměř nestávají. Vymyslíte si umělý problém a ten pak s velkou parádou řešíte. A protože je jeho četnost zanedbatelná, netřeba si příliš lámat hlavu s účinností navrhovaných řešení, když se prakticky nebudou ověřovat. Zoufalci, kteří tak zoufale žádají o radu, o něm totiž pochybovat nebudou. Guru je k nim přece laskavý, když jim radí.
Kamarádi po rozchodu
Pokud jste s bývalou spolu byli nějakou tu dobu, je nemožné, aby se z vás stal její kamarád. Alespoň ne bez časového odstupu.
V první řadě tu vidíme vágní termíny nějaká doba a časový odstup. Vůbec nejsou specifikovány, nechť si každý dosadí, co potřebuje. Můžete se rozejít ve zlém, nemusíte se už po rozchodu nikdy vidět. Anebo jste dospělí, rozumní a klidně z vás budou kamarádi. Jenže na to potřebujete trochu času, aby se uklidnily emoce vyvolané rozchodem.
Ve skutečnosti vám byly vyjmenovány všechny možnosti vývoje situace a tak je nemožné se netrefit alespoň s jednou. Ze slohového pohledu si všimněte, jak první věta zastává jednoznačné stanovisko. Nabudí tak pocit důvěry v setkání s odborníkem, který ví, o čem mluví. Druhá je naformulována jako doplňující informace k první, ale ve skutečnosti jde o opačné stanovisko k první větě. První věta říká nejde to, druhá říká, že to jde. Evidentně jde o (sebe?)klam – oxymóron.
Z pohledu využití citů odmítnutého jde o zákeřnou taktiku. Odmítnutý chápe, že něco podělal, a první věta mu to potvrzuje. Ale on ji chce zpět, kaje se a proto chce slyšet, že to půjde. A přesně to mu splní druhá věta. Dává mu naději, říká, co chce slyšet, a proto bude s celým výrokem spokojený. Viz mýtus o svádění číslo 9 – nejprve ho odmítnete, že to podělal už moc a pak mu dáte naději, za kterou vás bude mít rád. Alespoň do té doby, než mu dojde, co jste vlastně zač.
Kdy jí zavolat?
Slečně volejte tehdy, když máte dobrou náladu, když se vám prostě něco povedlo, anebo se jen tak cítíte skvěle. Ukážete se tak jako vtipný muž, se kterým by jí bylo fajn. I kdyby jste ji nikam neměli pozvat. Jenom je třeba odhadnou správnou frekvenci telefonátů.
Že je lepší nevolat, když máte špatnou náladu, tak to je snad každému normálnímu člověku jasné. Navíc v takové situaci snad ani člověk obvykle nemá náladu někomu volat. Či-li, tato informace je ve skutečnosti irelevantní. Jde o umělé navyšování složitosti problému přimícháváním redundantních proměnných, na kterých ale celkový výsledek ve skutečnosti nezávisí. Řeší se otázka jevu za takových podmínek, za jakých k němu nedochází. Viz předchozí příklad k oslovení, pasáž o umělém problému.
Další text příkladu je natolik vágní, že zahrnuje de-facto jakékoliv načasování, kdy jste ochotni vytočit její číslo. Tady prostě nemůžete mít problém se v tom nepoznat, alias to subjektivně nezvalidovat. Pokud nemáte sebevědomí na to, abyste ji rovnou někam pozvali, nic se neděje. Předposlední věta vás uklidní, že i tak je to v pořádku. Opět si každý sám vykonstruuje vhodný výklad. A kdyby to nevyšlo, no tak jste nezvolili tu správnou frekvenci (nebo se najde jiné vysvětlení). A opět je možné subjektivně validovat celý postup jako správný, ačkoliv nám guru ve skutečnosti neřekl žádné konkrétné načasování.
Placebo a lidská hloupost
Subjektivní validace umožňuje poskytnout vám rady, návody a články s "aha" efektem, které jsou ale v praxi bezcenné – nic vám neřeknou, protože si je každý může vyložit po svém. Jejich jediný přínos může být, že se budete cítit lépe, protože používáte schválený postup. Akorát, že jste ve skutečnosti žádný postup nedostali. Placebo? Připisování svých zásluh někomu jinému?
Subjektivní validaci se nedaří tam, kde jsou vyžadována přesná tvrzení. Zkuste s ní navrhnout například nosník mostu. V oblasti New Age sebezdokonalování je to však jedno, protože guru může vždy prohlásit, že to klient nějak zbodal, protože jemu to přece funguje. Až by vám totiž most spadnul, tak by nejspíš někdo vaši práci architekta důkladně přezkoumal a vyvodil patřičné důsledky. New Age self-improvement guru však nic takového nehrozí. A snad i proto se jím může stát každý?
Subjektivní validaci lze snadno odhalit trváním na konkrétním vysvětlení proč, jeho následnou analýzou a nezávislým testem. Řada lidí to ale prostě neudělá. Někteří dokonce věří tomu samému zdroji informace, i když už ho sami opakovaně nachytali. A jak si to vysvětlí? Že měli doplňující dotaz a vševědoucí guru je laskavě opravil, v čem dělají chybu.
Fascinující na tom je, když věrní posluchači v následné debatě proberou všechny ty konkrétní věci, vše, co údajný odborník neřekl. Takhle funguje Cold Reading [84]. Podvodník dodá nic neříkající slova a klient zaplatí za to, že mu dodá jejich význam. Tj. konkrétní údaje, které mohou být následně použity k jeho (klientově) další manipulaci.
Uvědomme si ještě jednu zajímavou věc. Když se vám někdo snaží vtlačit do hlavy přesvědčení o něčem, co víte, že není pravda*, hodně lidí to nepřejde bez povšimnutí. To je normální reakce na manipulaci [109]. Prostě zareagují a řeknou, jak je to podle nich doopravdy. Anebo alespoň upozorní na největší chyby. Tímto snadným trikem z vás případný podvodník dostane informace, které tak potřebuje, aby mohl úspěšně pokračovat ve své činnosti. A co pak řekne úspěšně obelstěný klient? Že to chtělo svůj čas, aby dokázal pochopit podvodníkův systém a že na něm přece jen něco pravdy bude… inu, také je to možný, subjektivní pohled na věc.
*Ve skutečnosti však nejde o to, co je pravda a co ne. Pro podvodníka je prvořadé, aby s ním jeho klienti souhlasili. A pokud mu to projde, klidně a milerád podpoří i protichůdné názory. Čím více názorů, tím větší šance, že s ním budete v něčem souhlasit. Kde si myslíte, že se vzaly účelové fráze o lidech, kteří potřebují mít jednu, absolutní pravdu? Kazila snad nějakému podvodníkovi pravda kšefty?
Subjektivní validace má jeden nepříjemný dopad. Lidem se něco přihodí, najdou pro to v jejich očích perfektní vysvětlení, a dále to předají jako fakt. Oni neřeknou, "mě se stalo tohle", ale řeknou "je to takhle". Např. řeknou, že takhle se chová 90% lidí. Čím mají podložených těch 90%? Ničím. V 90% případů vůbec ničím, natož něčím opravdu průkazným. A pak už jenom stačí najít někoho, kdo jejich výroky nekriticky předá dál, a máme tu nový mýtus. Za nesmyslem totiž nemusí stát zlý úmysl někoho, kdo chce třeba druhému vyluxovat peněženku ve jménu lásky, ale může to být i někdo, kdo je natolik hloupý, aby se nedokázal kriticky zamyslet nad svými výroky.
Dvě věci na světě jsou nekonečné: vesmír a lidská hloupost.
I když s tím vesmírem si nejsem tak úplně jist.
- Albert Einstein
V uvedených příkladech bylo použito vícero technik, které budou vysvětleny samostatně. Někteří z vás si mohli všimnout Forerova efektu, spolu s užitím technik Rainbow Ruse a Shotgunning.
