V nemocničním pokoji, na lůžku číslo 6, se pacient tiště pohnul. Jeho srdce se zastavilo a oči mu zalilo jasné světlo, které ale nebodalo. A pak se objevili jeho rodiče, kteří mu říkali, aby se nebál a šel za nimi. Otočil se zpět a viděl lékaře, jak se ho snaží zachránit. Navzdory volání rodičů se zdržel a celou scénu pozoroval. Náhle se bílé světlo rozplynulo a on se probudil do tmy. Byl zpět v nemocnici.
Historky, jako je tahle, přispívají k víře, že duše existuje nezávisle na těle, že se naše vědomí může oprostit od fyzického těla, a že posmrtný život existuje. Svědky jsou lidé, kteří prožili zážitek blízký smrti. Bohužel, ale nejsnadnější způsob, jak se nechat oklamat, je paradoxně uvěřit svým smyslům. Když se podíváme na fakta, zjistíme, že to nejspíš bude jinak.
- Umírání není jako cvaknutí vypínačem. Je to kontinuální proces. Jak věda postupuje dále, posouvá bod, od kterého vás lze ještě vrátit zpět do života. A na efekty procesu umírání vám zůstanou vzpomínky.
- Pseudovědecká a šarlatánská literatura zkreslují fakta. Říkají, že člověk zemřel, zastavilo se mu srdce, a pak se vrátil. I když se to může zdát neuvěřitelné, zástava srdce neznamená, že je člověk mrtvý. Není, jeho mozek ještě funguje a srdce lze opět nahodit.
- Když se zastaví srdce, přestane distribuovat kyslík. To vyvolá nárůst oxidu uhličitého v krvi, a následkem jsou halucinace.
- Kdokoliv se vrátil zpět, nikdy neměl více znalostí, než s jakými umíral. Spíše jich měl méně, úměrně poškození mozku v závislosti na době, po jakou mozek nebyl zásobován kyslíkem.
- Není-li člověk mrtvý, může vnímat, co se děje okolo. A pak to může popsat spolu s tím, jaké měl halucinace. Dohromady to může vytvořit působivou iluzi přiživenou strachem lidí ze smrti. Strachem, který živí naději, že přece jen ještě existuje nějaký život po smrti.
Prožitky blízké smrti nedokazují existenci duše, vědomí bez fyzického těla, ani nedokazují posmrtný život. Spíše nám říkají, jaké to bude, až budeme umírat.
Shrnutí dostupné literatury najdete na blogu ScienceBasedMedicine.
